A teď se ptám sám sebe, opravdu?
Nejdřív racionálně.
1) Bydlení je drahé. Ale mě stačí něco menšího. Než našetřím, bylo by dobré bydlet u rodičů, nájem by ubíral finance, které by se dali použít na zakoupení vlastní garsonky. A brát si hypotéku, když vím, že nemoc se může vrátit se mi nějak vážně nechce.
2) Nemám vztah. A čistě pragmaticky, v tomto regionu je gayů málo a místní bisexuálové si hrají na nedobytnou pevnost.
Jo, asi bych někoho chtěl a v tomhle by větší město pomohlo.
3) Práce. Práce mých snů by se dala sehnat v okolí. A to je stěžejní bod, který určí mou budoucnost, to jestli bude daná pozice v následujících měsících obsazeno mnou nebo jestli to nedopadne.
A teď emocionálně.
Jsem smutný. Nechce se mi opustit svůj rodný region, ale jestli to tak půjde dál, zůstanu tu jak kůl v plotě. Už dva měsíce si lámu hlavu nad tím, jak se tu seznámit s někým novým, ale nenapadá mě nic, čím tomu jít naproti, aby to nevyznělo křečovitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat