Nedávno jsem objevil screenshoty starých blogů mých blízkých vrstevníků. Dokonce i blogy, které jsem už ani nepamatoval. Naprosto se naplnila má teorie, že minulost vnímáme jako ucelený a uzavřený soubor, který se sesype, nebo spíš přehodnotí ve chvíli, kdy narazíme na nový zdroj informací.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Po několika letech se mi tedy velmi zásadně změnil pohled hlavně na rok 2007. Což je pro mě zásadní, protože jsem člověk, který naprosto ujíždí na hrabání se v minulosti a pohled na ni mu mění vlastní současnost. Mám však pocit, že tento pohled je méně relevantní než ten předchozí, jelikož v něm pozoruju silnější zasazování do současného kontextu.
jsou za námi vánoční svátky a všechny jejich tradice. Předsevzetí abstinovat padlo u tety na premise dát si přípitek. Strejda pilně doléval, až ze skleničky stala lahev.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Koncem roku jsem už konečně trochu pracoval na svém prvním románu. Vedle toho jsem rozjel novou povídku, ve které bych rád rozpracoval nějaký komplexnější fikční svět. Chci popsat část vlastní mytologie, kterou jsem si vytvořil v době nástupu psychózy a která váže na okolní místa. Sice neustále žvaním, ale i tak mám hodně myšlenek, které jsem ještě nikomu neřekl.
Silvestr jsem měl jinak trávit s přáteli, ale pro nemoc je akce patrně zrušena. Budu tedy asi opět sám jako poslední roky. Patrně budu dost bilancovat.
Co se týče romantických vztahů, nacházím se v bodě hluboké rezignace, zatímco mí nezadaní vrstevníci se naopak snaží zmobilizovat a pokusit se přeci jen někoho najít. Chtěl bych dohazovat, abych získal nějaké karmické body, ale aktuálně znám příliš málo lidí, abych mezi nimi nalezl match.
Jo a dost se vrátila bolest zad. Zasahuje mi dost do spánkového režimu a jsem z toho nešťastný. Upravil jsem režim. Méně silových cviků, více protahovacích.
A to je teď asi tak vše. Plánoval jsem několik vánočních příspěvků, ale o Vánocích jsem se absolutně nedovedl dokopat psát na blog. Což je škoda, protože letošní Vánoce pro mě měly možná nejsilnější kouzlo od Vánoc 2009.
Jak jsem na tom teď s pitím? Za poslední dobu dvě větší akce, kde se dost pilo. Jinak posledního půl rok pravidelné upíjení alkoholu v malé míře ze spíže. (Dělal jsem místo na Vánoce, protože pokaždé několik lahví domů dostaneme.)
Neřekl bych, že piju velmi. Ale přesto budu muset omezovat, nebo snad dokonce vysadit alkohol úplně. Dle kontroly u psychiatričky jsem už patrně velmi blízko nasazení antidepresiv. Předtím mám však zkusit vysadit alkohol, protože je možné, že mé psychické problémy alkohol do jisté míry hnojí.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Vánoce budou tedy patrně nasuchu, nebo pouze se symbolickým množstvím lehkého alkoholu. Sice jsem sem o tom nepsal, ale mám poslední měsíce silné úzkosti. A jsem ochotný pro vidinu úlevy zkusit vynechat alkohol.
Připíjím tedy symbolicky limitovanou Kofolou na letošní Vánoce, které jsou už v nedohlednu a třeba sem během svátků ještě něco málo napíšu.
Vraťme se dnes do období mezi mou první a druhou atakou. Mé kritické myšlení tehdy nebylo tam, kde dnes, a byl jsem tedy ochotný utratit peníze za návštěvu kartářky/léčitelky.
Proč zmiňuji tuhle vzpomínku? Protože právě tato žena mě v rámci jakéhosi očistného rituálu přivedla k dalším bylinkám.
Kozlík lékařský
Dle pokynu jsem tedy začal popíjet kozlík lékařský. Jaký to mělo mít účinek nevím, patrně zklidnění nervů. Jedno se však musí téhle bylince nechat... Neskutečně smrdí! Pro potlačení zápachu v domácnosti jsem tuhle bylinku uchovával v plastové krabičce. Daná krabička prošla následně po tom nespočetněkrát myčkou a užívala se i zapáchající. Po sedmi letech byl zápach z krabičky stále patrný.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Andělika lékařská
A tohle je druhá bylinka, kterou mi naordinovala kartářka. Tu jsem však užíval zevně. Každý týden jsem si měl dát koupel v odvaru z téhle bylinky, abych ze sebe sundal negativní energii. Patrně to nemělo žádný význam, ale bylo to příjemné. Bylinkové koupele miluji vlastně od doby, co jsem zhlédl film Bathory.
zdá se, že opět dělám generální údržbu svého života. Jen, co jsem snesl a vytřídil nějaké věci z půdy, jsem se musel pustit do zálohování dat z PC. Dost jsem toho prošel, něco sice smazal, ale z dost souborů na mě dýchla nostalgie a to, kým jsem byl v letech minulých.
A vánoční úklid? Myslím, že udělám jen to nutné a raději začnu s pořádným úklidem až na začátku roku 2023. Další rok chci začít nějakým ostentativním předělem. A ano, hned z kraje ledna jsem objednaný ke kadeřnici na celkem razantní změnu.
Jinak... Minulý víkend jsme se s přáteli opili a v rozhovoru odbrzdili jako ještě nikdy. No a to, že jsem zamilovaný do kamarádova budoucího švagra, jsem na něj vybalil. Prý si toho všiml a chápe to, jelikož jeho budoucí švagr je krasavec.
Jinak se už těším, až bude po Vánocích. Kouzlo Vánoc na mě letos vlastně i dýchlo, a to v listopadu. Teď je zrovna pryč. Tak uvidíme, co o Vánocích samotných.
Dobře, tohle bude na několik příspěvků. A do tohoto tématu se chystám pustit už snad půl roku. O čem bude? Jak název napovídá, o bylinkách. O těch, které jsem během života užíval nějak více.
Hnus na start
Vlastně první bylinka, se kterou jsem se během svého života setkal byla lípa. Nutili mě ji pít rodiče, vždy, když jsem byl jako malý nemocný. A jsem asi jediný, koho lípa natahuje. Dodnes máme v příborníku malé hrníčky, do kterých mi rodiče lipový čaj nalévali pro optický efekt, že je toho málo. Za to jsem jich musel vypít o to větší množství.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Ach ty vlasy
Když mi bylo cca 16, byl jsem podvyživený. Nebudu to v tomto příspěvku více rozvádět, řešil jsem to zde na blogu už kdysi. A když jíte příliš málo, může se stát taková nepěkná věc, že začnete plešatět. A to bylo tak děsivé, že jsem brzy přehodnotil svůj postoj k hladovce.
Co ale s částečně lysou hlavou? Babské rady radily jíst samotné kvasnice a užívat kopřivu, jak vnitřně, tak zevně. Po zakousnutí do kvasnic jsem se málem pozvracel. U kopřivového čaje byl první dojem podobný, ale časem jsem se naučil vypít ho na ex. Prořídlé vlasy jsem si nechal ostříhat na krátko a co mi na hlavě zbylo jsem oplachoval kopřivovým výluhem.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Nevím, jestli to bylo přímo tou kopřivou, ale vlasy mi opět dorostly a já se zařekl, že už si nikdy nebudu zahrávat s poruchou příjmu potravy.
Tuším, že to bylo letos, kdy jsem začal s konceptem příspěvků ColtonKecy. Původně se mělo jednat o krátké příspěvky, které jsou za čárou mého obvyklého myšlení. Mám však sklony v nich spíše sklouzávat k tomu, že se patlám v hudbě, kterou jsem poslouchal. A nejinak tomu bude i dnes.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Stále relevantní hudba
1) Soudtrack ze Ztracených
Ztraceni, nebo v originále také Lost byl velmi kultovní seriál, který začal velmi slibně, ale u většiny lidí si neudržel svou dobrou pověst. Co však nemělo rozhodně sestupnou tendenci je jeho soundtrack. Nebudu sem dávat žádný konkrétní odkaz, za poslech stojí ve větším rozsahu.
Soundtrack ze Ztracených jsem začal ve velkém sjíždět v roce 2011, kdy jsem seriál dokoukal. A poslouchat jsem ho vlastně nikdy nepřestal.
Proč je tedy pro mě stále relevantní? Možná ta jeho silná melancholičnost. Doplňuje krásně situaci, kdy se člověku bortí svět, nebo přesněji řečeno sny. A život je alespoň pro mě neustálým koloběhem bortících se snů.
2) Greensleeves
Tahle píseň se u mě stala soundtrackem druhé ataky. A vlastně také nikdy neodešla, v různých variacích se vracela v různých letech. Velký comeback u mě nastal s nástupem koronavirové krize, kdy jsem objevil zajímavé provedení. Dovolím si sdílet.
Při poslechu písně během lockdownu jsem snil o tom, že svět zase bude normální a že se sejdeme s přáteli v jednom podniku pod horami kousek od nás. A to mě přivádí k tomu, proč je pro mě i tento song stále relevantní. Z této hudby mám pocit, jako by v sobě měla skrytu ryzí touhu po sounáležitosti a po vztazích s jinými lidmi. A tahle touha u mě patrně nikdy nezanikne.
Dobře... Už je na čase trochu se rozepsat o vztazích a o tom , jak na tom vlastně aktuálně jsem.
Nový muž na scéně?
S někým jsem si psal. Velmi intenzivně a celkem dlouho. Pak přišlo první rande. Bylo přirozené a udělal jsem dojem. Týpek vyjádřil, že by měl o mě zájem, já se s ním však domluvil, že tomu dáme volný průběh a budeme postupovat pomalu.
Pak mělo být druhé rande, které už bylo naplánované a já si kvůli němu vzal dovolenou. Den před randem se zhoršil týpkův psychický stav (trpí úzkostmi). Změnili jsme plán a místo výletu po mém okolí měl já přijet do jeho města. Začal však celkem nelogicky trvat na to, že mi zaplatí hotel, že nemá cenu jen jen na den. Odmítl jsem. Vyměnili jsme si názory a shodli se na tom, že máme jiný úroveň akčnosti. Navíc je tu ten pradávný argument, že dva lidé s úzkostmi by se při žití spolu mohli navzájem utopit. Zde to tedy skončilo. Máme se ještě vidět někdy, až bude mít zakázku v mém regionu. Dlužím mu lahev vína, minule platil on.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Ehm
Vyhlídky tohoto kontaktu se však pokazili hned z kraje. A teď nemluvím o varovných signálech, kterých jsem na týpkově chování viděl nemálo. Mám na mysli dobu. Protože v době našeho seznamování jsem se totálně zamiloval do někoho jiného. Do kamarádova budoucího švagra. Tenhle příspěvek zároveň poslouží jako test, zda tento kamarád stále čte můj blog, protože tuto zamilovanost před ním úspěšně už dva měsíce tajím.
Patrně to však bude další z řady heteráků, do kterých jsem byl neopětovaně zamilovaný. Je navíc z daleka a je mezi námi osmiletý věkový rozdíl. Pokud čtete tento blog delší dobu a dobře počítáte, tak víte, že mi třicet let už bylo. (Nebudu říkat před kolika lety, ale bylo.) Nic si tedy od toho neslibuji, ale řídké chvilky, kdy jsem ho viděl, jsem si plně užíval. Přeci jen jsem už celkem usedlý a je zajímavé, když mé vody rozčeří někdo takhle mladší.
Ah tak...
A ještě něco k tomu, jak mi krachlo randění. Několik měsíců jsem odmítal mít se rád s mým milencem, protože jsem to nechtěl pokazit v případě, že by to někam směřovalo. Hned jak se to definitivně sesypalo, jsme opět náš poměr obnovili. Už spolu něco máme přes rok. Příspěvek zakončím větou jednoho mého kamaráda: "Že mu není blbý s tebou spát už přes rok a přeci nedát šanci tomu, abyste spolu měli vztah?"
Dnes jsem se odvážil vlézt opět na váhu. Přeci jen jsem se celkem vrátil k mému normálnímu režimu. Jsem opět na své cílové a hlavně zdravé váze. Od vážení si dám teď zase na nějakou dobu pauzu. Nechci se vážit tak nějak obsesivně. Budu se prostě jen věnovat vyvážené stravě a dostatečně cvičit. Cílem je zdraví a ne hubenost.
Ahoj, ahoj. Už delší dobu si říkám, že bych měl konečně sepsat, jak se mi podařilo zhubnout, protože si myslím, že to je stejně to, co lidi zajímá nejvíc. Preventivně jsem však čekal, jestli náhodou kila nenaberu zpět.
Zdroj: https://www.pexels.com/
A nabral jsem?
Když jsem se vážil naposledy, měl jsem nahoře dvě kila. A teď se nějakou dobu odmítám vážit. Mám však pocit, že má váha fluktuuje.
Moc zdravě se teď necítím, buď mám zažívací potíže, kdy tolik nejím. A pak když je mi lépe, kompenzuji si to tak moc, že spadnu do binge (řetězové přejídání). Už to vypadalo dobře, zažívání se zlepšilo, ale pak zdravá svačinka obsahující kefír mě znovu uvrhla do pekel. Takže jsem moc nejedl, bolí mě břicho a cítím se strašně. Na patře cítím pachuť černého čaje a suchého rohlíku. Mám takový paradoxní stav, že na jednu stranu cítím nechutenství, na druhou mi chybí jídlo, jak jsou mé chuťové buňky neuspokojené.
Doufám, že to už přejde, budu plně zdravý a budu moct zase plně věnovat svému vztahu k jídlu a zdravému životnímu stylu.
Klasicky nestíhám psát příspěvky, tak zde jako vždy hodím souhrn toho, co se u mě událo v poslední době.
Zdroj: https://www.pexels.com/
1) Nemoc
Říjnové výlety jsou mi poslední roky osudné. Naštěstí mi špatně začalo být až po výletě a ne v jeho průběhu. Patrně jsem snědl něco zkaženého. Zažívací potíže jsem měl ale jen jeden den. Zimnici a absolutně nepříjemnou únavu tři dny. Teď už jsem zdravý, ale pracovat s tím v týdnu bylo... zajímavé.
2) Stres
V průběhu posledních měsíců bylo několik událostí, ze kterých jsem měl nervy. Kontroly u lékaře, volby, výlety. Cítím úlevu, že většina je za mnou. Čeká mě však ještě preventivka u zubaře a přeočkování na covid.
3) Sport
Běhám jako ještě nikdy v životě. Zkouším přidávat i rotoped. Doufám, že životní kondice už je kousek za rohem.
4) Vztahy
Čeká mě druhé rande, víc zatím říkat nebudu.
A tady příspěvek zakončím. Doufám, že se brzy zase dostanu ke psaní.
Měsíc jsem se držel a nebral Rivotril. Včera v noci to však padlo a jeden jsem si dal a k tomu celkem dost jídla. V tom stavu jsem netrpělivě čekal, až Rivotril zabere a mé výčitky alespoň na chvíli zmizí.
A pak tu bylo dnešní ráno, kdy mi z mého sešupu bylo špatně. A špatně je mi víceméně až to teď. Nálada se ale pomalu mění, jak procházím svůj deník. Je cosi magického na tom, číst ho po letech, kdy už má člověk možnost odpovědět si na některé tehdejší otázky.
Zdroj: https://www.pexels.com/
"Kdy vlastně skočí éra přejíždění mezi Velkým a Malým městem?" -> "Zhruba za rok a půl, přijde korona, která s sebou přinese home office."
"Tak tohle je tedy absolutní konec mezi námi dvěma." -> "To rozhodně ne. Vlastně... Začátek ani ještě nepřišel a přijde až za dva roky."
Jo, tohle mě baví a snažím se přijít na to, proč vlastně? Dobrý pocit, že jsem někde dál? Nebo si připadám jako filmová postava během nějaké emotivní scény? Každopádně je to fajn a deník je asi nejlepší projekt, do kterého jsem se kdy pustil.
Loni se ze mě oficiálně stal milovník podzimu. Má náklonost k tomuto období byla explicitní, dokonce jsem připravoval pumkin spice latte. Jisté náznaky tu však byly i předtím.
Tenkrát jsem chtěl na dané téma napsat příspěvek, ale nedostal jsem se k tomu. Možná to letos napravím, ale než se tak stane, rozhodl jsem se psát o něčem podobném, co se letos nabalilo. Pojítko je stejné: zasněná romantika.
O co tedy jde? O déšť. Začal jsem ho milovat. Pokud tedy prší málo nebo jsem doma. Hlavní fascinace je patrně způsobena estetikou. Stránky s touto tématikou na mě cílí na Facebooku už nějakou dobu. A já jim totálně propadl! Jsou s tím spojené příbuzné věci. Co je hezčího než les v oparu mlhy s tím svým kolébavým melancholickým nádechem!? Nebo idylická chalupa na místě, kde lišky dávají dobrou noc?
https://www.pexels.com/
Poslední dobou jsem měl štěstí na to, že když jsem dorazil domů z venku, pár minut na to začal pořádný slejvák. Otevřel jsem okno, uvařil si čaj a poslouchal kapky deště.
Pokud ale prší málo, rád se procházím městem, které působí ospale a klidně.
https://www.pexels.com/
A tak tedy miluji déšť. Nemůžu říct, že bych daný fenomén nečekal. Plně totiž zapadá do konceptu romantizování běžných věcí, kterého se účastním už hezkou řádku měsíců.
Byl jsem nervózní z cestování, plánoval jsem dvě větší cesty, z nichž jedna byla ještě nesrovnatelně víc složitější. Obě akce jsou za mnou a mám dobrý pocit z nových zážitků.
Ještě nás s přáteli čeká cesta za kamarádem, který se nedávno přestěhoval, tak se těším. Už máme rezervovaný hotel.
Zdroj: https://www.pexels.com/
2) Vztahy
Tuhle část budu komentovat jen tím, že je to zajímavé období a že jdu za týden na rande.
3) Úzkosti
Sociální úzkost je totálně nízko. Nová úzkost je ale na světě a to kybernetická bezpečnost. Takže děkuju hlavo...
4) Bilancování?
Začal jsem přehodnocovat některé věci ohledně svého života. A dost mě láká udělat si řidičák. Zatím je to jen v hodně teoretické rovině, ale při příští kontrole u psychiatričky se budu ptát, zda je to pro mě vůbec vhodné.
Mezi nádobím, které doma máme, rozlišuji na hezké a ošklivé. Užívám hlavně to hezké. Avšak ve dny, kdy mi už několik věcí vypadalo z ruky, z bezpečnostních důvodů užívám jen ty nejošklivější kousky.
Jsou písně, které mě opravdu zaujaly a které jsem jel dokola. Jedna, která je možná i na prvním místě, je Like a Prayer od Madonny. Jedna věc však byla na tomto songu zvláštní. Textu jsem rozuměl, přesto jsem ho nechápal.
Znáte to taky? I když text slyšíte a chápete, co znamená, stejně k vám jaksi nedoléhá. Mezi vámi a naprostým pochopením songu je jakási kouřová clona. To u mě tedy bylo právě u této písničky.
Vše se zlomilo až během mé třetí ataky. Toulal jsem se ztracený vzdáleným městem a tento song zpíval. Náhle jsem měl pocit, že ho chápu. A že ho chápu, jako ještě nikdo...
Je zvláštní, že občas má člověk pocit, že hudbu chápe lépe, když není v běžných stavech vědomí. Něco podobného jsem měl i s písní Heavy Cross od skupiny Gossip. Její text ke mě dolehl až po tom, co jsem se slušně zhulil na rande naslepo.
A ne, nehulím a nikdy už nebudu, tohle je stará vzpomínka.
Ano, budu přežvykovat myšlenku, kterou jsem už na tomto blogu přežvykoval... Ale proč by ne?
Úvod
Poslední měsíce se soustředím na to, jak moje mysl funguje a jak vznikají mé myšlenky. Dělám to především proto, abych poznal jak fungují mé úzkosti a tyto myšlenky zažehnal, ale všiml jsem si i dalších věcí a některé jsou příjemné.
Přijde mi, že příjemná část snění funguje u mě způsobem, který jsem nazval "monolitický roj". Když odpočívám a bavím se přemítáním nad příjemnými částmi minulostmi, dělám jakési mapy, kdy projedu více událostí, které mají v mém mozku nějakou spojitost. U každé položky mi skočí dvě nebo tři věci či pocity. A ty se často zafixují a vzniká monolit.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Monolit
Ano monolit... Daná událost z minulosti dostane přiřazené nejvíc dosažitelné pocity a ty jsou to první, co mě u dané akce napadne i příště. Nejsou však úplně reprezentativní a má paměť je pak jaksi stereotypní. Vytváří se monolitický roj. Proto, když se pak ke mně náhodou dostane nová fotka z minulosti, divím se, jak moc je nečekaná. Fotky mám totiž prošlé křížem krážem a monolitické pocity jsou do jisté míry jejich produktem.
Ahoj, všichni. Kapela, jejíž hudba mě do jisté míry utvořila, je pro mě už celkem ohraná. A najednou... Ohranost vymizela! Alespoň pro dnešek a já tak mám příjemný doprovod pro psaní, a tak se po nějaké době zase ozývám.
Zranění
To nejpodstatnější na úvod. Při manipulaci se šuplíkem jsem si strhl kus kůže a mám tak na noze krvavou ránu. Teda snad už se to hojí. Ale jelikož jsem hypochondr, není to pro mě vůbec lehké. Zavřu oři a všude vidím krev. Během dne se mi do mysli vkrádají myšlenky ohledně toho, že se to nebude pořádně hojit a jiné horory. Taky doufám, že mi rána nenaruší dovolenou, kde se budeme koupat.
Detox
Snažím se dát si pauzu od prášků na úzkost. A to jak Rivotrilu, tak Chlorprothixenu. Z obou jsem měl nepříjemné stavy po odeznění. Což je u nenávykového Chlorprothixenu divné. I když předevčírem jsem to porušil a zrovna jsem měl štěstí a nebylo mi po něm špatně. Dokonce jsem po něm ani neusnul. Asi jsem ho opravdu potřeboval, stresovaly mě totiž tři věci najednou.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Vztahy
Ohledně hledání vtahu jsem aktuálně v prohlubující se rezignaci. Dávám si pauzu od jedné gay seznamky. Poslední dobou mě tam naháněli opravdu podivní muži. A to je aktuálně to poslední, na co bych měl náladu.
Chutě po něčem novém
Nepůjdu do toho, protože nemám dost času, ale neustále mě láká zkusit nějaký nový koníček. Například háčkování by mě aktuálně oslovovalo. Ale už tak se nestíhám věnovat všem svým současným aktivitám. Možná vás napadne, jak může člověk s půl úvazkem nemít čas. Ale učím se 5 cizích jazyků a to opravdu zabere spoustu času.
No a to je pro dnešek vše. Doufám, že najdu čas se vám ozvat častěji, teď jsem to krapet flákal. To to vedro, no. Tak se mějte a užívejte léta! :-)
Když píšu tyhle řádky, mám kocovinu. A před chvílí jsem si vzal Rivotril, protože kocovina mi spustila úzkost. Ještě, že už uplynulo dost hodin od chvíle, kdy jsem dopil, a Rivotril tedy není riziko. Vlastně to je první prášek na úzkost po 3 týdnech, dost jsem se držel. A teď pár řádek k létu 2022...
Kocovina
Piju. Pravidelně, ale málo. Přesto mám celkem nepříjemné kocoviny. Není to zas tak hrozné, abych nepil vůbec, ale příjemné to není.
Sociální období
A s pitím věc související. V současnosti to tu žije. Vídám dost přátel a navštívil jsem dost podniků. Peníze za večeře v restauraci raději nesčítám, je přeci léto!
Zdroj: https://www.pexels.com/
Vztahy
O něco víc než před měsícem jsme zas s mým kamarádem s výhodami využili těch výhod. Pořád jsem dost omámen a podstatně více zamilován. Zároveň se to snažím neřešit. Rozvíjím i jiné mezilidské vztahy než tenhle, i když nejsou romantické. Ale na seznamce jsem a často teď vycházím ze své komfortní zóny a jsem ten, kdo konverzaci zahájí.
Vaření
Zrovna mám delší éru, kdy překonávám lenost a dost vařím, peču, připravuji složitější nápoje. Celkem se mi daří. Pocit domácího pohodlí je tedy současně dost vysoko :-D.
Tak a tady to dnes zapíchnu... Doufám, že užíváte léta a to horko vám neleze na mozek.
Když jsem v dubnu a květnu tohoto roku zaznamenával, jaké songy jsem ty měsíce poslouchal, došlo mi, že víc jak 80% všech písniček jsou covery, remixy nebo originály kousků, co jsem už poslouchal v minulosti.
Vím dobře, že sebe a svůj život neustále recykluji a je to dobrá věc. Jen tohle mi už přišlo jako příliš. Je totiž žádoucí mixovat sebe sama s novými podněty.
zdroj: https://www.pexels.com/
V červnu se to však zlomilo, více jsem objevoval. Například jsem hrabal do diskografie, kterou v první polovině nultých let poslouchali mí rodiče. A pak nějaké nové filmy a seriály vyhrabaly z hlubin internetu zajímavé exponáty.
Nyní je tedy poměr recyklace a nových impulzů optimální.
Vzpomněl jsem si na jednu dávnou myšlenku... Začátek vysoké, muzikálové melodie a představa, že před supermarketem potkám vědce, který právě vyvinul alternátor reality. A zrovna na mě padl los ho vyzkoušet tím, že alternátor změní věc, co mě na mém životě štve nejvíc.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Co si o téhle myšlence myslím nyní? Příliš povyku pro nic... Jsem teď asi nihilista, existencionalista nebo tak něco. Jaký to má smysl? Když se vám zrovna daří ustát to, co na vás život nakládá, je celkem sranda pozorovat ten nesmyslný chod věcí, jak se pomalu a jistě blížíme do vzduchoprázdna.
Nedávno jsem zde hodnotil uplynulé roky z mého pohledu. K tomuto tématu bych se chtěl ještě vrátit v tomto příspěvku. Budu psát jen o jednom roku, za to více dopodrobna. A půjde o rok 2019.
Proč rok 2019?
Zatímco roky 2015 a 2016 byly atmosférou velmi slabé, roky 2017, 2018 a 2019 měli naopak atmosféru velmi silnou, avšak pro každý rok specifickou. 2019 byl z těchto tří roků sice nejslabší, přesto se chci věnovat právě jemu, hlavně proto, že si chci položit otázku, zda poetika tohohle roku ještě u mě přetrvává i nyní nebo je pryč.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Poetika roku 2019
Shrnu nejprve podstatné věci v mém životě.
- v tomto roce jsem stále žil ve Velkém městě, měl zde práci a partu, byl jsem dost nezávislý a finančně celkem stabilní
- hledal jsem vztah, ale mé sny v tomhle směru nebyly naplněny, naplněně jsem si nepřipadal ani kariérně, stejně jako teď jsem toužil po práci v umění
- oproti současnosti jsem však ještě cestoval do zahraničí
- a jak se rok 2019 blížil ke svém kalendářnímu konci, vyznal jsem podruhé lásku jistému muži, což vedlo k odmítnutí a také tomu, že jsem se mu několik dalších měsíců vyhýbal
Co byla ale poetika roku 2019? Prošel jsem kvůli tomuto příspěvku blogové články z toho roku a velmi podstatným prvek byl koncept příšeří. Jakýsi pocit pohodlné tajuplna, které je nepříliš vzdálené. Pro podobné věci mám slabé místo doteď, i když se konkrétní představy, odstíny a dílčí pocity liší.
Důležitá byla také hudba, objevil jsem kanál l0user, the bootleg boy a NEOTIC. Začal jsem tedy tíhnout k Lofi a jiným podmazům. Řekl bych, že mi to dalo zdravou možnost, jak ventilovat svůj vnitřní smutek a také tyto melodie dost rozvíjí mou současnou představivost.
I tento prvek roku 2019 je stále přítomný v mém současném životě. Kanál NEOTIC teď jedu opravdu ve velkém.
Ale v čem se to liší?
Dobře, při psaní článku jsem došel k tomu, že poetika roku 2019 do velké míry žije dál. Ale přesto mám pocit, že jsem se posunul. V čem vlastně?
Dost podstatné pro mě bylo to, co přišlo v roce 2021. S mužem, který mě po mém vyznání odmítl, jsem opět navázal kontakt. Stále spolu nechodíme. Ale náš vztah začal být milenecký. Nečekám, že to dáme časem dohromady. Mám jen dobrý pocit, že jsem zažil něco krásného s člověkem, kterého skutečně miluji. Dalo mi to jakýsi niterný klid, co se týče lásky.
Jinak, co se týče vztahů, jsem rezignoval a je mi to fuk. Aktuálně si žiju podle svého a pro sebe a objevuji, co vše mi může život dát.
Velké téma je sebepřijetí. Ať už vzhledu, tak vlastní divnosti. Tu a tam na mě padne nějaký mindrák, ale většinu dní to začíná být fajn a cítím se dobře.
A tady tento článek zakončím. Je delší, než jsem čekal, aniž bych byl schopný vyjádřit alespoň polovinu toho, co jsem chtěl původně říct. Ale tak to bývá, věci prostě vycházejí většinou trochu jinak, než čekáme.
Co kdyby existoval nějaký základní song? První, co vás napadne při slově hudební skladba... Takový ale existuje! Je to přeci Sandstorm od interpreta Darude. Pro mě tenhle song však měl vždy i jiný význam než geniální elektronická skladba nebo vtípek na účet někoho neznalého hledající jiný song.
Tenhle song se totiž objevil v jednom seriálu. Takovém, který však běžný heterosexuál nezná. A já tenhle seriál objevil v době mé puberty.
Co z toho plyne? Dost často jsem pouštěl Sandstorm při cestě městem s cílem potkat někoho, kdo ho zná ze stejného zdroje. "Darude Sandstorm, neznáš ho ze seriálu XYZ?"
Pokud alespoň trochu intenzivněji posloucháte hudbu už delší čas, jsou tu songy, co jsou jistojistě ohrané až na kost. Pecka od Bonnie Tyler - Total Eclipse of the Heart je krásný příklad.
A přitom... Pamatuju si to jako dnes. Maturitní ples staršího ročníku. Půlnoc, samota a pocit, že mé srdce je nalomené a koncem příštího roku bude jistě zlomené úplně.
Ten song působí tak melancholicky! Vlastně je to ta jediná věc, proč je tahle ukázková pubertální depka snesitelná. Rychle, Coltone, zapamatuj si text! Nebo ještě lépe, rychle vytáhni svůj Sony Ericsson K300i a napiš si text do poznámek. Doma pak dohledáš, co to bylo za písničku, aby sis ji mohl pouštět v jedné ze svých nekonečných smyček!
POV: Už bych měl jít na rozjezd. Ještě písničku dvě, třeba někoho potkám.
Rozmohl se nám tedy takový nešvar... Během posledních dvou let se jaksi většina mých přátel, co má psychiatrickou diagnózu, dekompenzovala, nebo k tomu měli alespoň blízko.
A psychicky se dekompenzovali i lidé bez psychiatrické minulosti.
Je to pro mě celé jaksi děsivé. Nutí mě to se ptát, zda jsem další na řadě. Nebo jsem snad psychicky odolnější, než ostatní? Tomu bych se divil, přesto se však zatím držím.
Jak víte z minulých příspěvků, nemám psychicky nejsilnější období. V dnešním krátkém příspěvku načrtnu, co můj stav zhoršuje.
Trojcestí, mé oblíbené místo. Vlastně ze všech míst nejoblíbenější. Můj psychický stav šel vlastně do kytek dost kvůli tomu, že jedna fabrika koupila pozemky, na kterých se nachází cesta k tomuhle místu. Ještě nevím, jestli je to úplný konec, nebo nová tovární hala půjde obejít.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Tíží mě to ale dost. Dlouhé roky hledím do budoucna a představuju si, jak v poslední den svého života doklopýtám na Trojcestí a tam vydechnu naposled.
Blbé období pokračuje. Mozek se zmítá v úzkosti a má paměť mě bombarduje jednou trapnou nebo smutnou vzpomínkou za druhou. Často můj mozek reinterpretuje nějakou z dříve neutrálních vzpomínek jako nyní problematickou.
Snažím se vše přestát. Je to jako mozkomor, a tak se snažím vybavovat si příjemné vzpomínky. Není to ještě tak hrozné. Co však hrozné je, že prášky na úzkost přestaly oba dva účinkovat. Respektive tlumí úzkost půl hodiny a pak se dostanu do ještě horšího stavu.
https://www.pexels.com/
Je třeba radovat se z drobných úspěchů. Stále jsem schopný vykonávat svou práci. Naštěstí je teď toho málo. Zvládnu se i tu a tam podívat na vzdělávací video. A každý den vyjdu z domu. Jen vyjít ze dveří je však nyní velmi stresující.
Plánoval jsem napsat zasněný příspěvek o tom, jak je pro mě zlatým hřebem roku místní pochod, který pořádá můj kamarád. Ale už přes týden jsem v utlumeném stavu, o kterém doufám, že to není deprese. Takže rozplývání se nad pochody a mou rodnou hroudou možná za rok, dnes jen takhle krátce.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Jsem unavený a mám tendenci na všem vidět něco nepříjemného, rýpavého, dusícího...
Snad to brzy odezní a budu schopný napsat něco delšího.
Dělám si generální údržbu. Součástí toho bylo i to, že jsem zašel na krev kvůli testům jater a ledvin. Jsem naprosto zdravý. To je tedy první věc, co vám chci říct.
Psychické zdraví
Včera jsem byl přepracovaný a byl jsem si nejistý ohledně jedné věci co se týče bezpečnosti na internetu. V důsledku toho se mi spustila silná úzkost a mírná paranoia. Chlorprothixen nezabral, úzkost mě pronásledovala celou noc ve spaní a pokračovala ráno. Vzal jsem si po probuzení Rivotril. Teď už je to tedy lepší.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Životní styl
Pravidelně dost cvičím a má strava je taky celkem ukázková. Jsem za to rád, ale doufám, že má kondice se ještě zlepší.
Brzy bude končit má měsíční odluka od alkoholu a plánuju opět mírně pít.
Zlatý hřeb
Blíží se zlatý hřeb roku, o tom už ale v jiném příspěvku.
Občas se stane nějaká zajímavá náhoda. A to je přesně to, co mě baví. Podívejme se tedy na nějaké mé náhody z poslední doby.
1) Kniha
Táta měl kdysi jednu kompletní knižní sérii. Tyhle knížky půjčoval a jeden díl mu někdo nevrátil. Nedávno jsem objevil tenhle díl samotný ve veřejné knihovničce na nádraží. Série je tedy po více než 20 letech opět kompletní.
Zdroj: https://www.pexels.com/
2) Kupon na In Kartě
Přišel mi e-mail, že mi končí kupon na In Kartě den předtím, než jsem v jedné povídce předpověděl konec světa. V povídce je motiv, že jedna z postav nedojela vlakem až domů.
3) Shoda jmen
Kdysi jsme si s kamarády dělali srandu z jedné neznámé vysoké školy, která je atypická svým oborem a je jediná v Česku. Dnes jsem zjistil, že na ní studoval někdo, kdo má stejné křestní jméno i příjmení jako má první láska.
Myslím, že podobných věcí se v posledním měsíci stalo více, ale teď si nevzpomenu. A ano, jsou to drobnosti, které nic neznamenají, ale když se jich sejde více za krátkou dobu... Znáte ten zvláštní pocit? Pocit, že se za tímhle světem přeci jen skrývá něco víc...
V poslední atace jsem cestoval. Nelogicky a daleko. Přemístil jsem se o více než 200 km. Když jsem se z ataky dostal, dělal jsem si občas srandu, že jsem jel na místo, kde Kelti zakopali poklad. Byl to jen takový štěk z ničeho.
A letos mě napadlo hodit si dané místo do Googlu a napsat k tomu keltský poklad. Vyjel mi ezočlánek o tom, že na daném místě je velmi silný zdroj energie, který znali už Kelti. Podíval jsem se na mapy, jelikož jsem od vlaku šel celkem daleko. A shodou okolností jsem šel směrem právě k tomu místu, kde se má nacházet tenhle zdroj energie.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Pěkný, pěkný... Roky jsem racionálně uvažující člověk, ale stejně mě udivilo, že jsem jel stovky kilometrů kvůli tomu, že jsem sledoval jakousi intuici a skončil na ezonabíjecím spotu. A pěkný je taky to, proč jsem tenhle článek googlil.
Jelikož je tento blog anonymní, nebudu říkat, o jaké město jde. Ale celý to město je prostě divný. V rámci práce jsem v kontaktu víceméně s celou republikou a když je někde problém, je to právě tady. A taky si vzpomínám na setkání s velmi divnou ženou na nádraží ve Velkém městě, která směřovala právě do tohohle divného města a mluvila o tom, jak jí to tam táhne.
Vím, nic to vlastně neznamená. A neříkám, že nějak pevně věřím, že na tom něco bude. Občas se ale i já potřebuji rozvášnit nad něčím podivným.
Tento příspěvek měl mít více části. Zvažuju, že to, co se sem nevešlo, se objeví v dalším příspěvku.
Storytime! Nedávno jsme s kamarády vyrazili na tradiční výlet. Měli jsme však větší zásoby alkoholu, než míváme obvykle. O to více nás to bavilo. Avšak následkem byla trochu kocovina.
Měl jsem jen lehkou falešnou morální kocovinu. A protože mi jinak zas tak špatně nebylo, vyrazil jsem hned druhý den s kamarádem na další výlet. Neplánoval jsem pít, ale v minipivovaru jsem si dal trochu piva. Pak jsme šli několik kilometrů na místo, odkud nám jel vlak domů. Zbývalo akorát tak času dát pivo v místní hospodě.
Jenže, co se nestalo, začali jsme se družit s místními a odložili náš návrat až na další vlak. Začali se jet panáky a já se nehlídal.
Zdroj: https://www.pexels.com/
A jak to dopadlo? V Malém městě mě kamarád dotáhl domů a měl bylo velmi špatně.
Následky tohohle pití trvaly několik dní. Silný pocit studu a palčivé vracení vzpomínek na daný večer, který si nepamatuju úplně přesně. A tenhle jev byl tak nepříjemný, že mě přivedl k myšlence dát si alespoň delší pauzu od alkoholu.
Trochu také přemýšlím nad tím, že přestanu pít úplně. Ale zatím mi to nepřijde úplně realistické. Možná ještě proberu důvody, proč ne v dalším příspěvku. Zatím se mějte a jestli pijete, tak pouze s mírou! :-)
Prošli jsme starověk a středověk, takže je logicky na řadě novověk. Nuže jdeme na to!
Zdroj: https://www.pexels.com/
2017
Rok dalšího probuzení. Prošel jsem všechny fotky z minulosti, které jsem měl a probudilo to ve mě zájem o vlastní život. Začal jsem vést deníky, které jsou dnes velkým zdrojem inspirací o minulosti. Byl to rok, který byl plný hodně věcí. Ale nejen těch dobrých, byla zde i věc nejhorší, umřela mi máma.
2018
Rok dospělosti. Mámin odchod byl skoro úplně na konci roku 2017, takže pohřeb byl až v lednu 2018. Smutek a touha odstřihnout se od minulosti, takže jsem odstřihl velkou část svých vlasů. Bylo už také jasné, že asi nedosáhnu vysokoškolského vzdělání. Našel jsem si však práci. S novým přísunem peněz jsem měl náhle prostor více experimentovat: doplňky z AliExpresu, zkoušení různých restaurací, ale experimentoval jsem i v hudbě. Smutek z odchodu mámy a nové pracovní zkušenosti mě ale především donutily dospět.
2019
Roky 2017 a 2018 byly velmi výrazné, takže tento rok oproti nim celkem zapadá. Přesto vytvořil jisté standardy, u kterých si říkám, že asi platí i dodnes. Vrcholily noční projížďky autem po okolí s mužem, kterého neopětovaně miluju. Můj hudební vkus se zde dost ustálil, i když mě dost uvrhl do náruče monotónní podmazové hudby. V druhé polovině nastal zlom, kdy jsem podruhé vyznal lásku tomu samému a následně se od něj na nějakou izoloval. Začal jsem v návaznosti dost pracovat na zlepšení svého života.
Tenhle rok možná ještě zbilancuji v samostatném příspěvku.
2020
Ještě před koronou u mě začaly záchvaty hypochondrie. Pak přišla korona a s ní návrat do Malého města. Postupně jsem začal měnit své stravovací a pohybové návyky a začal proces postupného hubnutí. Rok domova a pohodlí, vytvořil jsem si také celkem usedlý životní styl.
2021
Rok, kdy jsem se po letech nadváhy vrátil na optimální váhu a také rok, kdy jsme s mým neopětovaně milovaným rozšířili naše přátelství o benefity. Také však rok, kdy pokračovaly další záchvaty hypochondrie. Tenhle rok jsem mimochodem nazval asi nejdivnějším rokem mého života. (A to v něm ani nebyla ataka.)
Sice už začal rok 2022, ale jelikož máme jeho většinu stále ještě před sebou, rozhodl jsem se k němu nevyjadřovat. Do budoucna nevidím, takže ještě netuším, co budu značit jako moderní dějiny, novověk tedy může ještě pokračovat.
A je tu opět hodnocení roků. V minulém článku jsem probral to, čemu z pohledu vlastního života říkám antika (nebo také starověk). V tomto článku se budu zas zaobírat středověkem.
Zdroj: https://www.pexels.com/
2010
Rok vyznání lásky a také první ataky. Mé myšlení se absolutně změnilo a také jsem bojoval s vedlejšími účinky léků. Ty byly tak silné, že jsem se rozhodl léky vysadit.
2011
Rok druhé ataky. Jo, tak tomu skoro vždy bývá, když vysadíte léky, přijde další ataka... Také začátek nové éry, po maturitě jsem se vypravil do Velkého města – moto: "new boy in the neighborhood".
2012
Éra silného příklonu k ezoterice. Rok třetí a největší ataky, která přišla po požití posledního jointa v mém životě.
2013
Tohle nejsou pouze moje slova, ale i slova některých mých kamarádů: "nejhorší rok". Rok kocoviny po psychóze, doba která byla prostě jen nepříjemná.
2014
Rok, kdy se to začalo lepšit. Zpětně si říkám, že tenhle rok nebyl dobrý, jen se takový zdál v porovnání s rokem 2013.
2015
Tomuhle roku říkám "nejvíc zapomenutý rok." Kromě výletů na jeho přelomu s rokem 2016 jsem neměl na tenhle rok skoro žádné vzpomínky. Ale nedávno mi došlo, že v druhé polovině tohohle roku už existoval tento blog a znovu jsem si tak osvěžil tehdejší paradigma čtením starých příspěvků.
2016
Rok předzvěsti. První vlaštovky změny. K naší partě se přidal jeden z mých dnešních nejlepších kamarádů. Byli jsme s přáteli na prvním společném výletu v zahraničí a také jsem přestal kouřit.
A to je tedy dnes vše, prošli jsme středověk. V příštím díle se podíváme na novověk.
Rok... Každý má své číslo. A když přemýšlím nad roky, co byly, vnímám tahle čísla, jako bych listoval encyklopedií zvířat a četl si nějaké učebnicové poučky. Některá klišé ohledně daných let jsem zadefinoval už před lety, jiná vznikla až při jakémsi posunu mysli vzniklého zráním.
V tomhle příspěvku vám představím roky minulé ze svého pohledu. Každý rok dostane pár vět, co představují můj velmi zjednodušený pohled na dané časové období.
Zdroj: https://www.pexels.com/
2006
Tenhle rok pro mě definují dvě slova, začátek a alkohol. Alkohol je prostý a v kombinaci se začátkem značí to, že jsem začal pít. Je to zvláštní, ale doba, kdy jsem začal pít se překrývá se začátkem doby, ze které už mám první hlubší vzpomínky a uchované myšlenky. Jako kdyby mě první opilost probudila k životu.
2007
Dospělost snadno a rychle. První zkušenosti (...), touha se více socializovat. A tenhle rok je první, kde dovedu se 100% jistotou říct, že city k Vy víte komu už existovaly ve své plně rozvinuté formě. Konec a přelom tohohle roku s rokem 2008 představovaly můj příklon k subkultuře emo.
2008
Zde si dovolím vypůjčit jednu svou starší větu: "Rok 2008 pro mě nebyl rok, ale kult." Z tohohle roku pochází velký pocit mých kanonických historek. Tenhle rok je jeden z těch, na který nejvíc vzpomínám. Ale byl to rok plný mých předpsychotických psychických problémů, jako deprese a porucha příjmu potravy. Možná jen má zpětná idealizace udělala z tohohle roku rok kultovní.
2009
Stejně jako bylo pro rok 2006 příznačný slovo začátek, pro tento rok je příznačné slovo konec. Je to můj poslední rok bez psychózy. Je to rok, kdy nás nečekaně opustila babička a s ní začala končit éra chaty, se kterou mám spojené své idylické dětství.
Zde je příhodná část to dnes zakončit, aby příspěvek nebyl příliš dlouhý. Všemu před rokem 2006 říkám z kontextu svého života pravěk a nejsem schopný zde jednotlivé roky tolik rozebrat. První opilost - první ataka, to je pro mě éra, které říkám zase antika a tu jsem zde dnes rozebral.
Zřejmě to nebyla jen návrať depek. Zřejmě jsem ve stavu komplexního bilancování...
Od minulé nemoci se u mě objevila ještě jedna tendence spojená s ohlížením se zpátky. A to recyklování staré hudby. V současnosti u mě kouzlo jednotlivých písniček vyprchává mnohem rychleji než standardně. Po několika dnech mě songy začnou tak štvát, že se ohlížím jinde.
Zdroj: https://www.pexels.com/
A tak jsem prošel playlisty za posledních více než deset let. A znovuoposlouchal jsem velký počet písní. Při téhle aktivitě se mi vrátila spousta dalších vzpomínek a pocitů. Už to ale nebylo tak melancholické, ale spíše nabuzující.
Jelikož se i tyto sáhodlouhé seznamy opotřebovaly, hledám nové způsoby, jak najít další hudbu, která mi bude dělat doprovod. Zkouším playlisty jiných lidí, zahraniční písně, velmi staré melodie a podobně. Hudba je prostě něco, bez čeho nemůžu být a co potřebuji stále aktualizovat.
Před časem jsem se donutil jí nakoupit do obchodu, kde jsem sám nebyl spoustu měsíců. Do obchodu na druhé straně města. Byl jsem trochu nervózní a kličkoval po obchodě na místech, kde bylo více lidí. Nakonec jsem nabral do košíku vše, co jsem potřeboval a zamířil ke kase.
U kasy přede mnou stála paní, která byla dost podobná nejlepší kamarádce mé tety, možná to i byla ona. Styděl jsem se pořádně si ji prohlídnout, abych věděl, zda mám zdravit. Vyrovnal jsem zboží na pult a odvážil se paní si prohlédnout v obličeji. Měl jsem pocit, že to je tety kamarádka. Pozdravil jsem tedy. Trapné ticho.
Ve stručnosti, dodnes nevím jistě, jestli to byla dotyčná či nikoliv, vím však jistě, že jsem v tu chvíli působil divně. I kdyby to nebyla ona, bylo by mnohem přirozenější pozdravit hned z kraje, ne takhle po dlouhé době, co jsme stáli vedle sebe.
Ponaučení? Je to vlastně jedno. Ale to je to, co vám chci v tomhle článku říct.
Přijmi svou divnost
Možná jste se na internetu setkali s tím, že lidé o sobě tvrdí že jsou divní a jsou na to náležitě pyšní. Dané slovo pro takovou divnost zní v angličtině quirkiness. Youtube kanál The Take vydal video "Weird Girl" a je to patrně jejich nejlepší video. Dokonce rozjeli merch s typy divných holek.
Jo, zdá se mi, že být trochu divný je dnes celkem v kurzu. A tak jsem si i já před časem řekl "embrace your weirdness." Všiml jsem si však, že mám tendenci přijmout pouze ty části vlastní divnosti, které působí zajímavě a jistým způsobem esteticky. Například nezvyklé zájmy nebo zajímavé a originální části životního stylu.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Tam, kde je to potřeba
A pak jsou tu věci, které nemají žádný romantický nádech. Jako například má trapná chvilka v obchodě. Díky ní jsem ale došel k tomu, že potřeba přijmout vlastní divnost je právě tady. Ne u toho, co může být i cool. Ale u divnosti, co nemá žádný pozitivní atribut, ale je to stále divnost, která nikomu neškodí. Můj způsob pozdravu byl divný. Ale nikoho nepoškodil. Jen mi spustil úzkost ohledně toho, jak trapně působím. A tu úzkost nemám za potřebí. Stačí jen přijmout vlastní divnost.
Co se to se mnou děje? Že mám pocit, že jsem podobně emočně zranitelný, jako když mi bylo 17...
Dobře, tohle je trochu hyperbola, ale byl jsem nachlazený a má mysl začala fungovat atypicky. Nebo spíše poněkud typicky pro roky minulé... No dobře, to taky ne, spíše jsem se dostal do fáze jakéhosi depresivního bilancování. I když depresivní není taky úplně to správné slovo.
Vzpomínky
Znáte to, když některé vzpomínky nejsou běžně dostupné, ale tu a tam se vám vrátí nějaké zapomenuté věci? No, tak za poslední týden se mi jich vrátilo tolik, jako běžně za půl roku. Nebylo to úplně depresivní v tom smyslu, že bych upadal do beznaděje. Musel jsem se však popasovat s desítkami depresí minulých. Přesto mám pocit, jako bych vše vnímal s jistým nadhledem, kdy jsi sem vědom, že mám mnohem více psychické síly než tenkrát.
Provokování ďábla bosou nohou
K celé věci asi přispívá jedna má aktivita. Nebudu dohledávat starší článek tady na blogu, ale myslím, že se jmenoval Vzletný plamen. O co šlo? V minulosti jsem trávil hodiny tím, že jsem pil kávu u emotivní hudby a měl jsem přitom vzletné myšlenky. Tahle aktivita mě většinou psychicky destabilizovala poté, co jsem přitom začal být silně obsesivní.
V průběhu let jsem se však naučil užívat tuhle aktivitu s mírou a přínosy vzlétání převažovaly nad negativy. No a tahle aktivita je typická pro mé poslední dny. Vzlétám velmi často. I když už delší dobu mám pocit, že se postupně stává zase spíše negativní věcí a opět má tendenci mě destabilizovat.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Riziko ataky?
No a v poslední části článku bych se chtěl zamyslet na něčím, co vás možná také napadlo. Hrozí mi teď další ataka? Zas tolik se toho nebojím. A přišel jsem s novou škálou. Představme si škálu od 0 do 10, kde bod 0 znázorňuje naprostou psychickou stabilitu a bod 10 to, že máte zrovna ataku. Za poslední roky se většinu dnů pohybuju na bodě 1, 2, nebo maximálně 3. V současnosti mám pocit, že jsem v bodě 4. Je to sice stejný bod, který zpětně přisuzuji období, kdy mi umřela mamka. Ale do bodu 10 je to ještě stále daleko. Tuhle škálu nazvěme třeba Indigova škála relativního šílenství.
A to je asi tak vše, z čeho jsem se chtěl v posledních dnech vypsat. Mám ještě jeden rozepsaný článek, který tu přistane snad už brzy.
Milý deníčku... O víkendu slavil třicet jeden z mých nejlepších kamarádů. A samozřejmě se to sešlo tak, že jsem byl nemocný. Po dvou nezávislých testech na covid, které byly negativní, jsem se na party přeci jen vydal.
Dobře jsem se bavil až do chvíle, když jsem přestal být schopný mluvit. Dvakrát se mi zablokoval krk a musel jsem čekat, než jsem byl schopný se alespoň slovně rozloučit. Na druhý den akce jsem se těšil víc než na ten první. Ale bolest krku byla tak silná, že jsem musel zůstat doma.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Byl to depresivní den, plný bolesti, smutku a samoty... Dnes mi už je fyzicky lépe. Ale psychika! Peklo... Mám pocit, jako by se mi restartoval mozek a znovu si vyžírám všechny deprese, co jsem měl od 15 až doteď. Sice v lehčí formě, přesto nepříjemné.
Taky dávám do kupy konspirační teorii. Něco se mi nezdá na tom, co mi Youtube pouští za hudbu, moje nálady to jen zhoršuje. A tak koumám, zda netestují nějaký nový destruktivní algoritmus.
Někde na pomezí Malého města, kde žiju a vesnice Zlost, kde jsem strávil podstatnou část dětství, nachází se vesnice Kopečkov. V Kopečkově bývaly dvě hospody. Tu jednu už celkem dobře znám, stavujeme se tam s přáteli na našich četných výpravách. Tu druhou zavřeli rok předtím, než jsem začal pít.
A právě ta druhá, nepoznaná, zaměstnává mou mysl už roky. Jak asi vypadal lokál? Co za lidi tam chodilo pít? Co bych tam mohl zažít, kdyby se rozhodli zavřít krám až o pár let později? Tak přesně tohle byly mé základní myšlenky ohledně daného místa.
Dědictví roku 2019
Pak přišel rok 2019. Rok, kdy se tahle oblast stala absolutně krajinou mého srdce. Deset kilometrů od Kopečkova je velmi proslulý pivovar. A v roce 2019 začala velmi pěkná tradice. Pivo dvě v pivovaru, pak nakoupení lahvových piv na baru. Mezi pivovarem a Zlostí jedno pivo, na kraji Zlosti druhé, v té fungující kopečkovské hospodě závěrečné pivo a pak selfíčko na kopečkovské zastávce při čekání na vlak do Malého města.
Ta zavřená hospoda je totiž hned u zastávky. A stav, ve kterém tam vždy postávám, podporuje snění a sentimentálnost. Do takové míry, že jsem jednou vykřikl: "Já tu zavřenou hospodu jednou koupím!"
Zdroj: https://www.pexels.com/
Sen?
Jaká je šance, že otevřete hipsterský podnik na vesnici, kde není ani tisíc lidí a uživíte se? No asi moc ne. Ale je to můj vzdušný zámek. Naučit se vařit level perfekt, udělat si jméno a pak otevřít lokál v téhle vesnici a tahat tam zákazníky z krajského města, se kterým má tenhle zapadákov celkem dobré spojení.
Na tenhle sen jsem myslel nezřídka, když jsem se snažil zlepšit úroveň mého vaření. Ach ten Kopečkov a jeho zapadaná poetika! Ale znáte to, jsou sny, které tu jsou proto, aby se snily a ne proto, aby se žily.
Jak jsem naznačoval obrázkem na facebookové části blogu, čekal jsem, že v lednu upadnu do silné deprese. Zdravotní problémy mi v prosinci velmi komplikovaly život a fyzické nepohodlí se přelévalo do toho psychického.
Jak je tomu teď? Problémy ještě úplně nezmizely, ale polevily do takové míry, že se konečně zase můžu věnovat turistice, aniž bych při tom nějak výrazně trpěl. Leden 2022 byl zatím ve znamení mikrovýletů, které jsem si užil.
Na druhou stranu se objevilo nové psychické nepohodlí. Vždy kolem večera jsem teď celkem rozladěný, cpu se nezdravý jídlem a nedonutím se dělat nic, co jsem si na večer naplánoval. Mám dvě vysvětlení tohoto stavu.
1) abstinenční příznaky (užíval jsem v poslední době trochu víc Rivotril)
2) lehké vyhoření z práce – pracovně je to pro mě trochu čistá voda a ještě nejsem v novém režimu úplně zajetý
zrovna jsem poslal svůj příspěvek do jedné literární soutěže.
Nepředpokládám, že bych se umístil, ale pokud ano, nebudu se účastnit společenské akce s tím spojené. Sice je v dané soutěži kategorie pro dospělé, ale jinak je soutěž určena žákům základních a středních škol. Taková akce by pro mě prostě nebyla, cítil bych se tam jak důchodce se skateboardem.
Zdroj: https://www.pexels.com/
Začíná hektická kapitola mého života. Ale možná brzy skončí. Mám možnost si finančně polepšit, ale znamená to více náročnou práci a méně volného času. Ještě není za mnou první týden a jsem naprosto zničený. Vím ale, že začátky bývají krušné. Celou věc ale budu asi konzultovat s mou psychiatričkou.
