Protože tenhle blog čte několik lidí, kteří jsou nebo se hodlají stát psychiatry, myslím, že by je následující článek mohl trochu zajímat. Také by mohl zaujmout někoho, kdo sám užívá psychiatrické léky. Pro druhou skupinu lidí však musím zdůraznit jednu věc. To, že na mě nějak tyto léky zabírají, neznamená, že na vás budou mít stejný účinek. Nebo naopak, pokud měl nějaký lék u mě nežádoucí účinky, neznamená to, že vám bude činit obtíže. Tenhle článek je čistě pro zajímavost, jeho účelem není tvrdit, že některý lék je lepší než jiný.
Začátky - Mezi první a druhou atakou
Už si bohužel nepamatuji, jaké léky mi podávali během první ataky. Ale to s jakou kombinací mě propustili domů si pamatuji velmi dobře. Abilify a Seroquel.
Moje zkušenost s touto kombinací je velmi negativní. O lécích jsem věděl následující. Abilify má nabuzovat. Proto jsem ho také měl brát ráno. A Seroquel je naopak lék tlumící. Ten jsem bral před spaním. Nabuzující vlastnosti Abilify jsem však žádné nepostřehl. Při této kombinaci jsem spal i 14 hodin denně. Ve škole jsem pravidelně spal na lavici a když jsem se doploužil domů, ulehl jsem znovu. Bylo to koncem školního roku ještě na střední škole a i přes tuhle silnou únavu se mi podařilo ročník nějak dokončit. Kromě únavy jsem však ještě zaregistroval občasné křeče v končetinách. Dalším vedlejším účinkem bylo, že jsem při chůzi nemohl pořádně hýbat pažemi. Takže při chůzi jsem vypadal jako robot. V té době jsem dojížděl na kontroly do bývalého okresního města. Neustále jsem si stěžoval psychiatričce, že jsem natolik unavený, že nejsem schopný nic dělat. Ona mi na to jen stroze řekla, že v příbalovém letáku píšou, že Abilify má nabuzovat, takže bych neměl být unavený a to bylo vše. Jednoho dne mi došla trpělivost. Řekl jsem jí, že nebudu brát léky, po kterých nejsem schopný normálně žít. Na to odpověděla: "Na shledanou a hodně štěstí." Nějakou dobu trvalo než se léky úplně dostaly z mého organismu. Ale poté únava přešla, křeče vymizeli a při chůzi jsem byl zase schopný hýbat pažemi. Lidé mi říkali, že vypadám zase v pořádku. Zdálo se, že vše se vrátilo do starých kolejí. Vydrželo to zhruba tři čtvrtě roku. Poté přišla ataka číslo dvě.
Druhá ataka - Během hospitalizace
Když mě během noci přivezli rodiče naprosto dezorientovaného na psychiatrii, dostal jsem na výběr jít domů nebo si vzít prášek. Vzal jsem si neznámý bílý prášek a ulehl jsem. Probudil jsem se s výpadkem paměti jednoho dne na jedné velké české psychiatrii.
(Poznámka: Snažil jsem se dopátrat co to bylo za prášek a podle zkušeností jiných kamarádů s medikací to byl pravděpodobně Haloperidol.)
Na příjmovém oddělení mi podávali léky starší generace. Bohužel si opět nepamatuji jaké. Hodně jsem spal. Před usnutím jsem měl zvláštní halucinogenní sny a obtížně popsatelné tělové pocity).
Když jsem byl více stabilizovaný, přesunuli mě na mírnější oddělení. Léky starší generace jsou velmi účinné na akutní stavy, ale zároveň mají spoustu vedlejších účinků. Po nějaké době přišla chvíle, kdy mi měly být tyto léky vysazeny. Tuším, že mi lékař říkal, že jsou silně návykové a bude je muset vysadit postupně. Zhruba 8 dní po vysazení jsem uprostřed noci trpěl. Vzbudil jsem se vždy o půl čtvrté ráno a byl jsem vzhůru až do budíčku, který je po šesté. Cítil jsem silné napětí a myslel jsem pouze na sebevraždu. Věděl jsem, že nechci spáchat sebevraždu, ale ty myšlenky se nadaly ovládat. Vysvětloval jsem si to tím, že to je v důsledku abstinenčních příznaků. Naštěstí tyhle stavy odezněly.
(Poznámka: Po druhé atace jsem začal docházet k jiné psychiatričce kvůli negativní zkušenosti s tou první.)
Poznámka číslo 2: Při psaní další části tohoto článku jsem si ještě vzpomněl, že během druhé hospitalizace jsem dostával Zyprexu, po které jsem měl velmi silné chutě k jídlu. Přibral jsem asi 5 nebo 6 kilogramů, ale než jsem šel domů, vysadili mi ji.
Mezi druhou a třetí atakou
Když jsem se vracel po druhé atace domů, řekl mě psychiatr, že bych léky měl brát dva roky a poté by to už možná šlo bez léků. Propouštěli pouze s jedním lékem. Jmenuje se Invega. Je to jediný lék, se kterým mám dobrou zkušenost. Je to lék, který adekvátně zabírá na mou psychiku a přitom mám po něm minimum vedlejších příznaků. Můžu vám říct přesnou dávku, kterou jsem tehdy měl. 6 mg.
V té době jsem však ještě měl odpor k lékům a snažil jsem si dávku sám snižovat. Bral jsem ho tedy obden. (Což byl zcestný nápad, neznamenalo to, že by to bylo jako brát každý den 3 mg.) Poté, co mi dávka byla oficiálně snížena na 3 mg, bral jsem ho pravidelně. Byl jsem celkem stabilizovaný až na občasné sledování symbolů. Měl jsem spoustu energie, ale nebyl jsem v hypomanii. Při studiu jsem si přivydělával v tiskárně, ale náplň práce byla velmi podobná, jako kdybych pracoval ve fabrice. Mimo ruční práce jsem si postál nějakou tu dobu i u pásu. Zdálo se mi, že přichází nové zlaté časy. Vrátil se mi můj elán a byl jsem velmi aktivní. Teď nakousnu něco, čemu budu časem věnovat celý článek. Několikrát v životě jsem kouřil marihuanu. A to i po tom, co jsem měl diagnostikovanou psychózu. Nebál jsem se, že by to vyvolalo další ataku, protože jsem měl do té doby dobrou zkušenost. Jenže, pak najednou marihuana k atace vedla. Naděje na zlaté časy v háji. Studium na vysoké přerušeno. Nízká dávka léků nahrazena mnohem vyšší dávkou léků. Přišla závislost na nikotinu, úzkosti, přibral jsem dvacet kilo po lécích. Marihuana, která dávala příjemné transcendentní stavy najednou vzala mnohem víc než mi kdy dala.
Třetí ataka až poslední změna léků
Znovu si pořádně nepamatuji všechny léky. Vím, že jsem v průběhu hospitalizace dostával Haloperidol. Spousta lidí s ním má problém, ale nepřišlo mi, že by nějak zvlášť škodil. Hlavním lékem tohoto období byly různé léku s obsahem Olanzapinu. Vzpomínám si také na to, že jsem dostával prášek na úzkost Rivotril, o kterém bude dnes nejspíš ještě krátký samostatný příspěvek. Domů jsem pak odcházel s 30 mg Zyprexy. Po Zyprexe jsem začal postupně přibírat. Přibral jsem ve výsledku okolo 20 kilogramů. (Alespoň, že má výchozí váha byla poměrně nízká.) Čím déle jsem Zyprexu bral, tím více jsem byl ospalý. K ospalosti časem přibyly i deprese. Na podzim jsem se vrátil na vysokou, ale kvůli lékům jsem nebyl schopný téměř fungovat. Vedl jsem dialog s mou psychiatričkou. Nebránila se změně léků, ale chtěla,abych se v tom případě nechal hospitalizovat. Když se semestr blížil ke konci, svěřil jsem se jí, že deprese se dostaly na takovou úroveň, že začínám mít sebevražedné myšlenky kvůli tomu, že nejsem schopný podávat výkon a většinu času prospím. Zavolala na místní psychiatrické oddělení, jestli mají volné místo. Měl jsem tam nastoupit za dva dny. Šel jsem se naposledy opít s kamarády, protože jsem věděl, že se teď dlouho nenapiju alkoholu. Do školy jsem ten týden nejel. Ale studium jsem nepřerušil, povinnou docházku jsem měl splněnou. Volal jsem si se spolubydlícím, který mi sbalil všechny učebnice, které předal mému kamarádovi, který mi je zavezl do nemocnice. Učil jsem se na zkoušky a lékaři zkoušeli všemožné kombinace léků. Málem jsem ten semestr vyletěl ze školy, ale nakonec jsem s odřenýma ušima postoupil do dalšího semestru. Zyprexa byla nahrazena Zolafrenem, v kterém je také Olanzapin. Snažil jsem se vést dialog s lékařem o možnostech léčby. Domluvili jsme se, že když mi v minulosti vyhovovala Invega, tak mi ji znovu nasadí. Přidal ještě Abilify. Po něm jsem měl velmi silné migrény. To mi nakonec vysadili. Doktor mi na vizitě řekl toto. "Bavili jsme se s panem primářem a on nevěří, že by jste Abilify doma skutečně bral, když už jste si ho jednou vysadil sám. Proto bude lepší, když vám ho vysadíme oficiálně." Domů jsme tedy odešel s kombinací 5 mg Zolafrenu a 6 mg Invegy. Vyškemral jsem si ještě u psychiatričky prášek na spaní (Stilnox) a prášek na úzkost (Rivotril). Prášek na úzkost a na spaní beru jen výjimečně, když je potřeba. To znamená, že téměř vůbec. Kombinaci Invega ráno a Zolafren večer beru doteď, to je zhruba dva a půl roku.
Na závěr bych chtěl říct, že léky budu muset nejspíš užívat až do smrti. Doufám však, že v budoucnu bude snížena dávka Zolafrenu, jsem po něm stále ospalý a nedaří se mi pořádně zhubnout. (Ale už je to alespoň únosné.) Doufal jsem, že ho časem dokonce lékařka vysadí. V horizontu 15 až 20 let bych chtěl brát pouze 3 mg jako kdysi. Jiný psychiatr však namítl, že taková dávka léků byla příliš nízká a vedla by k atace i bez požití marihuany. Jsem však optimista a doufám, že mám i nadhled. Dobře vím, že teď není vhodná doba léky snižovat. A snížení léků musí u mě předcházet změna životního stylu, která by vedla k vyšší psychické stabilitě. Vyrostl jsem snad z toho, že jsem chtěl něco za každou cenu. A psychická stabilita by měla mít u racionálně uvažujícího člověka přednost před nějakým tím kilem navíc.
