Na poslední chvíli

Silvestr... Konečně zmizela kocovina z předevčerejška, i když vstávání bylo stejně krušné. Nikam v Nemám ještě nakoupeno, ale nikam zatím nespěchám, ranní kafe jsem pil snad hodinu. Dnes si určitě koupím nějaké dražší cigarety. Žluté Davidoff... Ty jsem kouřil ten večer, kdy jsem naposledy pořádně mluvil se svou první láskou. Pocit motýlů v břiše se už ale hlásí.
Silvestr je pro mě typický jednou věcí. Uvědomím si, že utekl další rok a já jsem stále nezadaný. Vždycky tajně doufám, než večer skončí a začne další rok, čirou náhodou potkám někoho nového. Někoho, na koho čekám už roky. Rozum mi sice říká, že je to nepravděpodobné, ale opojná nervozita mi našeptává, že nesmím přestat snít. Dnešek bude v komorním počtu a vzhledem k tomu, že budeme na chatě celkem od civilizace, není tu tedy možnost, že se náhle zjeví nějaký dosud nepoznaný princ na bílém koni. Nezapomínejme však na americké romantické komedie. Třeba se někomu porouchá automobil na silnici před chatou a tak dále a tak dále. Když se má něco stát, tak se to prostě stane, nehledě na to, jak moc je to nepravděpodobné.

Novoroční předsevzetí

Rok 2015 je téměř u konce. Přichází vzpomínání a bilancování. Otevírá se tudíž prostor pro každoroční otázku: A co dál?
Jsou lidé, kteří neslaví Valentýn. Věřím, že tato skupina se částečně kryje se skupinou typu "Nedávám si předsevzetí, je to blbost, mé jediné předsevzetí je předsevzetí si nedávat."
Já jsem ten typ, který patří pouze do jedné z těchto skupin. Valentýn neslavím, ale předsevzetí si dávám. Samozřejmě ne vždy vše dodržím, ale je pěkné začít nový rok s novou motivací. Letos však budu střízlivý, a nebudu si stanovovat žádný přehnaný cíl.

1) Nebudu se snažit svůj život změnit během chvilky.
Takové odhodlání dlouho nevydrží a já pak akorát prodělám hypomanii a stejně nic kloudného neudělám. Tohle je moje hlavní předsevzetí pro budoucí rok.

2) Naučím se být více empatický a altruistický.
Řekl bych, že schopnost empatie se u mě od puberty značně zvýšila. Neumím však empatii pořádně projevit. Rád bych se naučil člověku pomoci zlepšit náladu. Je to schopnost, která se mi velmi líbí a přijde mi také praktická. Četl jsem také hypotézu, že lidé, kteří dbají o štěstí jiných jsou sami šťastnější a také bývají zdravější. Ale více mě však k tomuto předsevzetí motivuje něco jiného. A to buddhistický princip karuna. Omluvte, pokud ho zde špatně popíšu, četl jsem na tohle téma málo. Jedná se o myšlenku, že máme soucítit s lidmi, co trpí nebo strádají. Pomocí soucitu s druhými se naučíme vyrovnat s vlastním utrpením. A teď něco z vlastní hlavy. Věci, které jsou všeobecně chápány za smutné či negativní mě naplňují zvláštním druhem úzkosti. V tomto světě vidím neviditelný princip, který vystupuje v roli antagonisty. Nechci nečinně přihlížet. Podat někomu pomocnou ruku je adekvátní postup, jak se zbavit pocitu, že lidé jsou naprosto bezbranní vůči tomuto principu.

3) Vzdělám se samostudiem v oblasti psychiatrie.
Život mi možná za celkem krátkou dobu nabídne příležitost, kde znalost základů psychiatrie bude výhodou. Zatím nebudu říkat, o co přesně jde, ale i tak by se tyto znalosti mohly hodit. Vzhledem k tomu, že mám psychózu by mi přečtení psychiatrických skript mohlo pomoci se v sobě orientovat a posílit tak vlastní emoční gramotnost.

Předsevzetích mám samozřejmě více, tyhle tři mi však přijdou nejvíc podstatná. Přeji vám úspěch v následujícím roce, ať už pro něj máte nějaké předsevzetí nebo ne.

Noční život

Vánoční deprese pomalu přechází do nálady typické pro nenaplněné mládí. Myšlenky z včerejška jsou obohaceny odpolední procházkou. Myšlenky dneška jsou palčivé, ale zdaleka nejsou nové. Jako správný gay pozoruji život "nočních žen" s okouzlením a už několikrát mě napadlo prožít si mužskou alternativu jejich bouřliváctví. Bohužel však nejsem noční tvor. A mé touhy značně kolísají, ve chvíli kdy jsem šťastný. Vzhlížím k nim jen ve chvíli citové frustrace. Noc je kolébkou všech, kteří chtějí románek velmi rychle. Často když přijde den, románek je u konce. Noc však neláká pouze lidi, kteří jsou takzvaně do větru, má omamující vliv i na romantiky. Silně doufám v náhlou lásku, proto přišlo nemálo nocí, kdy jsem nasadil masku lehkovážnosti a snažil se být ve vhodnou chvíli na tom pravém místě. Mé mimikry však byly tak chatrné, že jsem již po chvíli byl prozrazen. Kdo je za dne oddaný slušňák vypadá v svitu lamp jako ubožák. Králem noci se stává vždy ten, na kterého si během dne lidé ukazují a prohlašují ho za nestydu. 

Noční život mi přijde mimo jiné vyčerpávající. Nazval bych ho dokonce požíračem mládí. A noční život není vhodným šatem pro každý věk. Navlečte padesátiletého do šatů mladíka, přidejte lehkovážnost, promiskuitu a jiné doplňky mladých a máte bytost hodnou politování. Ale nebudu krutý. Přiznám, že noční život má své stálice. Nevěstky, kterým kosa jménem zenit nesňala věnec atraktivity a jejich protějšky Don Juany věku kmetů. Nejen jejich tělo je po letech sterilní, sterilní je i jejich potenciál. Plytká životní náplň utopila sny, udusila uznání a upálila moudrost.

Noci, nežádám tě o mrzké potěšení. Pokud máš požehnat mé vášni, sveď mě na stejné místo ve stejný okamžik s podobným snílkem, který si masku bezduché vášně navlékne jen pro to, aby osudové seznámení bylo obohacené o buřičskou extázi.

Čas vzpomínání

Posunul jsem se dál nebo mé současné myšlenky jsou pouze obrannou reakcí mého podvědomí? Konečně po všech těch letech mám chuť přestat se utápět v minulosti. Na minulost se už totiž nedokážu dívat nostalgicky, minulost je děsivá. Děsivá je tím, co všechno čas dal a zase vzal. 

Vánoce jsou ideální čas k vzpomínání. Další důvod, proč nemám rád Vánoce a nejradši bych je neslavil. Letošní Vánoce mi obzvlášť vadilo vzpomínání mých příbuzných typu "když jsi byl malý". Obludná melancholie Vánoc... Samozřejmě že občas nezavzpomínám, ale teď chci řešit pouze přítomnost. A v budoucnu přítomnost budoucí. Nechci se dál upínat na mládí a chci být dokonce trochu napřed. Chci se už teď smířit s tím, že mládí jednou odejde. Ale stáří je přece tak děsivé. Tedy pokud máme před sebou někoho, kdo ve stáří nedělá nic jiného než vzpomíná na to všechno, co už je pryč a co se už nevrátí.

Ne takhle skončit nechci, je třeba pořád jít dál... 

Druhé přiznání

Cítím se sklesle, zažívám pocit silné deziluze. Na jednu stranu, se mi ani nechce dotknout klávesnice, na druhou stranu mi pomůže to, když si tady vyliju srdce. Rozhodl jsem se tedy, že se budu o něco méně cenzurovat, a přiznám barvu. První coming out, který jsem tu učinil, bylo přiznání toho, že mám psychózu. Nyní přichází coming out druhý. Čeho se týká? Tenhle příspěvek se bude točit okolo sexuální orientace. Možná jste si všimli, že když píšu o zamilovanosti, dost mlžím tím, že píšu osoba nebo člověk. Koho jsme tedy v minulosti miloval? Mé osudové lásky byly muži. Projdu však svou sexualitu postupně, podle toho, jaký náhled jsem na ní měl. V době, kdy jsem začal vnímat existenci sexuality, tedy dobu krátce předtím, než začala puberta a v jejích začátcích, jsem si myslel, že mě jednoznačně přitahují ženy. Veškeré mé dětské lásky se týkali žen. Kolem 13 let jsem u sebe zpozoroval, že mě fyzicky přitahují někteří muži. Začal jsem si tedy myslet, že jsem bisexuál. To jsem si myslel poměrně dlouhou dobu. Okolo šestnácti jsem si snažil aktivně najít přítelkyni. Postupně se však má náklonnost stočila výhradně k mužům. Dlouhou dobu jsem latentně miloval jednoho svého vrstevníka. Ve chvíli, kdy jsem si urovnával, jak na tom jsem co se orientace týče, uvědomil jsem si také, že jsem do něj až po uši zamilovaný. Už delší dobu mu říkám "ty víš kdo". Byla to neopětovaná láska a tyto city měly ohromný vliv na propuknutí psychózy. Svým přátelům jsem přiznal barvu v 18 letech. Vy víte komu jsem však city vyznal o něco dříve a několik týdnů na to jsem měl jsem první ataku. Když jsem se dostal z nejhorších příznaků zlomeného srdce, začal jsem aktivně randit s mužskými. Nenašel jsem však nikoho, ke komu bych něco cítil. Zpozoroval jsem, že k mé smůle mě přitahují výhradně heterosexuálové. Po třetí atace jsem si začal uvědomovat, že ztrácím chuť na sex. Začal jsem si myslet, že ve skutečnosti jsem asexuál. Co je zvláštní je to, že city naopak značně zesílili. Nikdy jsem nebyl promiskuitní, svoji první sexuální zkušenost jsem však měl velmi brzy. Počet zkušeností by se však dal spočítat na prstech jedné ruky. Příležitostí mít s někým sex bylo poměrně dost, ale vždy jsem uměl dotyčného odmítnout. To je také důvod, proč se mi dotyčný často už neozval. To mi nevadilo, protože nemám zájem o někoho, kdo požaduje sex na prvním rande, myslím, že to o člověku něco vypovídá. V době, kdy jsem si uvědomil, že mě sex nějak neláká, přemýšlel jsem znovu o tom, že bych si našel přítelkyni, která je na tom podobně. Došel jsem však k závěru, že by to neklapalo. Muži mi prostě mnohem více imponují. Konec první části.

Část druhá:
K tomuto příspěvku se vracím po měsíci. Potřeboval jsem nějakou dobu na to, abych vstřebal vše co se stalo krátce po tom, co jsem tento článek rozepsal. Seznámím vás však s tím, v jakém bodu života jsem se zrovna nacházel. Za život jsem skutečně miloval dvakrát. První láska byl spouštěč psychózy. Když jsem se zamiloval podruhé, tak tyto city směřovaly k muži, který má paranoidní schizofrenii. Prognóza není dobrá. Je na tom špatně a to už se z toho nejspíš nikdy nedostane. Žije v neustálých bludech. Pojítko jeho bludů je symbol, na kterém si vystavěl svůj domnělý svět. Byl pátek, s kamarádem jsem byli tohoto muže navštívit. Ze začátku mluvil relativně normálně, poté však začal mluvit o svém světě. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy se ptal, kolik mám u sebe peněz. Začal mě přesvědčovat, ať si s ním dám nějakou drogu, kterou nijak zvlášť nespecifikoval. Napadlo mě, že by to mohl být pervitin. Odmítl jsem ho a odmítl jsem mu půjčit. Když jsem se vraceli domů, můj svět se začal bortit. Z toho důvodu, že můj svět byl zase vystavěný na lásce k němu. Usínalo se mi těžce a vstával jsem rozladěný.
Považuji za důležité zmínit, že jsem 3 roky dobrovolně držel celibát, důvodů bylo více, především jsem si však myslel, že jsem naprosto frigidní a měl jsem z intimního kontaktu hrůzu.
A teď, jak vše pokračovalo. Odpoledne druhého dne jsem vše vyprávěl u cigarety kamarádce. Postávali jsme na balkóně a jako vtip jsem pronesl větu, že bych se měl vykašlat na celibát a ze zoufalství se s někým vyspat. Měl jsem tím na mysli poměr s mužem. A jelikož žiji v malém městě, šance, že potkám muže, co by o mě měl zájem je minimální. Jenže... Rozhodl jsem se, že s touto kamarádkou zajdu na půl hodiny do hospody, dát si alespoň skleničku vína. Usedli jsme a čekali jsme než přijde její nápadník, se kterým se domluvila, že se sejde. Přišel. A nepřišel sám, přišel s celou partou chlapů. Jeden z nich měl na sobě atypické oblečení, které jako by vypadlo z bludného světa mé druhé lásky. (Že by nějaké znamení?)Až po půl hodině jsem začal měl pocit, že toho chlapa znám. Až když jsem byl na odchodu, ukázalo se, že ho skutečně znám. Kdysi jsme byli na rande. Za celou dobu, co mám diagnostikovanou psychózu, mě ve světě randění nechali pouze dva muži po zjištění tohoto faktu. On byl jeden z nich. Byl jsem na odchodu, on mi však kupoval další alkohol a přesvědčoval mě, abych ještě zůstal. Nakonec jsem skutečně odešel, ale on odešel se mnou. Co se dělo pak? Ukázalo se, že nejsem naprosto frigidní a po třech letech jsem porušil celibát. Viděli jsme se ještě? Ano, hned další den jsme měli oficiální rande. Domluvili jsme si ještě rande další, ale už se neozval. Upřímně, ani mi to nevadí, kdyby mi to vadilo, ozval bych se sám. Zjistil jsem ještě, že si nedávno prohlížel mé fotky na internetové seznamce.
V následujícím týdnu na mě dopadal pocit viny. Měl jsem však pocit, že tohle je nový začátek. Že konečně zapomenu na svou druhou lásku. (Budu mu muset časem vymyslet nějaké krycí jméno, abych si ulehčil psaní :-D.) Staré city se však postupně začaly znovu hlásit. A to i přes to, že jsem byl na rande s někým dalším. Byl to zajímavý měsíc, zdálo se, že vesmír se snad snaží o to, abych přestal být nezadaný. Kamarád, komu jsem se nedávno vyoutoval, (svěřil se mu, jak to mám se vztahy a orientací) mi jednoho dne zavolal, že o mě vyprávěl svému kamarádovi a zeptal jsem, jestli mu může dát mé číslo. Jak to tedy vypadá teď?
Stále miluji svou druhou lásku. Došlo mi, že je to bezpodmínečná láska, nemám žádný důvod tohoto člověka milovat, ale přesto ho miluji. Nezavírám však nadobro dveře před láskou novou. Nepotřebuji zapomenout na staré city, aby mohly vzniknout city nové. Koneckonců, má první láska ztratila svou sílu až ve chvíli, kdy jsem se podruhé zamiloval.

Jen dobře nestačí

Facebookové profily procházím jednou podle pomyslných kategorií, do kterých jsou lidé seřazeni podle toho, při jaké příležitosti jsem je poznal. "rande na slepo","spolužáci, kteří vyletěli ze školy." "lidé z blázince" a podobně. Nedávno jsem procházel třetí zmíněnou skupinu a to po celkem dlouhé době. Zpozoroval jsem, že někteří mí staří známí se nejenže stabilizovali, ale zároveň se jim splnily sny, o kterých dříve mluvili. A já? Vím, neměl bych svůj život příliš srovnávat s životem ostatních. Ale jaké sny jsem si splnil já? Už je to několik let, co jsem se dostal z nejhoršího, přesto jsem si splnil jen malé sny. Proč? Jeden z důvodů je, že jsem zapadl do vyjetého stereotypu. Je pohodlné jet stopou, kterou jsem si už řádně vyšlapal. Ale jestli nezkusím nějaký jiný směr, přijde dříve nebo později syndrom vyhoření. Kdysi jsem četl článek o tom, že pokud se chcete změnit, musíte se dostat ze své komfortní zóny. Když se zamyslím, tak jsem za poslední dobu opravdu zkusil něco nového. Avšak byly to samé jednorázové akce, nic z čeho by se vyvinula nějaká nová stálá aktivita.
...
Počkat, sny mám pořád stejné! Znamená to, že mám tedy jet dál vyjetou stopou a časem si tyto sny splním? NE! To, že ani po letech tyto aktivity nevedly k splnění daného snu znamená, že to je špatná cesta. Je třeba zachovat sny, ale zkusit se k jejich naplnění dostat jinou trasou.

K atakám, šílenství a návratu

Tento příspěvek začnu tím, co se mi často honí hlavou.

Ty tři noci neskončily, dobře to víš, jejich pokračování zdolá kontinuitu času a ty se vrátíš zpět.

Třemi nocemi myslím stěžejní noci atak. Během ataky u mě v určitých chvílích dochází k deformaci času. Některé části mého života jsou zvýrazněny a přicházejí velmi živé vzpomínky, které by v normálním stavu jen tak neožily. Psychika funguje naprosto jinak a zažil jsem velmi zajímavé stavy, o kterých se chci časem rozepsat. Ale teď k věci. Ani ve chvíli, kdy jsem nejvíce skeptický a uvažuju racionálně, neberu svou nemoc pouze jako nemoc, ale především jako životní zkoušku. Souhra symbolů a náhod mě nečiní chladným, naopak nutí mě uvažovat ve stále alternativnějším pohledu na svět. Nutné je podoknout, že tento pohled beru jako přirozený a cítím se při něm mnohem lépe. Díky podobným myšlenkám nemám strach ze smrti. Umírání a psychóza mají podle mého názoru spoustu věcí společných, jen v psychóze si můžeme svět tam, kde končí naše běžné vnímání osahat ještě za živa. Je to transcendentální myšlení. V atace jsem přijímal toto myšlení neřízeně, vše proto mělo podobu chaosu a to otevřelo bránu bludům a nesouvislé řeči. Když se ohlédnu zpátky, usměju se, podíval jsem se někam, kam se jiní bojí podívat, protože "přijít o rozum je přece tak děsivé a ponižující". Prohlásím teď o sobě něco, co nejspíš ještě nikdo neřekl. "Zblázním se znovu, ale tentokrát správně." Věřím, že zavírat vrátka je pro člověka v mé situaci naprosto nevhodné. Chci mít to nejlepší ze své nemoci neustále u sebe, cítit klid blázna, který se dostane do stavu blaženosti jen při vzpomínce, co začíná tam, kde končí svět psychicky zdravých. A zavřít do klece tu část nemoci, která je viditelná. Mám zkušenost, že je možné žít v naprosto jiném světě než ostatní, aniž by to někdo zpozoroval. Nejlepší rok mého života byl takový. Tohle je návrat. Riskuji? Z pohledu druhých zajisté. Z mého pohledu? To co riskuji nemá pro mě takovou cenu, jakou to má pro druhé. Tři noci se vrátí, ne dnes, ne zítra, ale jednoho dne jistě, po nich přijde noc čtvrtá a na jejím konci je smrt. Mám se bát? Ne, na konci noci přichází rozbřesk a pak slunečný den.

Jména

Propadl jsem čtení a studiu, jako snad ještě nikdy. V jedné knize mě zaujala myšlenka, že pokaždé, když si změníme jméno, změní se i náš život. S tím dovedu souhlasit. Na začátku puberty jsem pojal přezdívku, která mi zůstala do dnes a někteří lidé mi už ani jménem, které mám v občance, neříkají. Můj život se změnil. I když je nutné podotknout, že by se změnil i tak vlivem dospívání. Přesto však věřím, že tato přezdívka měla jistý vliv. Tohle jméno jsem si zasadil do své fantazie, kde jsem k němu vytvořil příběh. Zrodila se touha žít život hlavní postavy tohoto příběhu, sdílet osud svého alterega. Teď si zpětně říkám, že vše bylo celkem zbytečné, ale poukazuje to na to, že někteří lidé mají tendence stávat se herci. Danou problematiku si vysvětluji tím, že v naší fantazii může postava, kterou si vytvoříme dosáhnout čehokoliv, co si zamaneme. Pokud nějaké postavě předáme svá přání a vlastnosti, zahoří v nás touha stát se tou postavou. Vidíme pak svá přání jako mnohem pravděpodobnější než skutečně jsou.

Obrat

Podzim mi přinesl období úzkosti a psychického nepořádku. Tedy začátek podzimu. Podzim pokročil a náhle přinesl obrat. V minulých týdnech jsem měl častá deja vu. Některá nejspíš z toho důvodu, abych jejich pomocí našel vzpomínky, které v mé mysli byly schované pod nánosy skepse. Vzhledem k tomu, že se tyto vzpomínky týkají především třetí ataky, říkal jsem si, jestli vše není předzvěst ataky další. Nemůžu však popřít, že tyto myšlenky byly jikřičkou naděje v době nezvladatelné úzkosti. Psychický nepořádek, díky kterému jsem měl problémy vydržet vlastní uvažování dále přetrvával. Ještě k tomu se staly věci, díky kterým jsem přišel o svou integritu. Naštěstí jsem to nenesl nějak tragicky, věděl jsem, že to je poslední zoufalý výkřik období, které musí skončit. Těsně před tím než přišel obrat se můj život hemžil podezřelou shodou okolností. Mezi studiem a křečovitým posloucháním hudby jsem stihl zpochybňovat svá minulá rozhodnutí a ptal jsem se, jestli je čas ještě nějaká rozhodnutí či přesvědčení změnit. Šel jsem si zakouřit a když jsem se vrátil k počítači, kde byl mimo studijních materiálů a youtubu otevřený i facebook. Koukám, že se na zdi kromě vyhrocených názorů facebookových exhibicionistů objevil zajímavý příspěvek, který se silně dotýkal mé přechozí otázky. A tohle se mi stalo několikrát. Na krátkou chvíli mi to ulevilo, ale mé neklidné myšlení se po vystřízlivění znovu ozvalo. A pak? Uprostřed studia jsem si vzpomněl na pojem, který označuje myšlenkové hnutí a upřímně jsem pořádně nevěděl jaké, jen se mi najednou to slovo zalíbilo. Otevřel jsem si wikipedii a pustil jsem se do čtení. Ukázalo se, že daný pojem zahranuje mimo jiné, má stará přesvědčení. Náhle jsem vše viděl z jiné perspektivy, pustil jsem se do čtení materiálů, kterým by jste se asi smáli, protože jsem je sám jednou zavrhl kvůli skepsi. Ale v době, kdy jsem se podobnými věcmi zabýval, zažíval jsem nejlepší období ve svém životě. Nastalo u mě vzkříšení starých ideálu a cítím se mnohem lépe. Dokonce při cestě noční ulicí, která byla plná lidí jsem cítil klid na místo obvyklé úzkosti. Samozřejmě přichází otázka, zdali mi tato euforie vydrží. Tenkrát vydržela zhruba 8 měsíců. Teď doufám, že už nesejdu z cesty, která je pro mě tou nejpříjemnější z těch, které jsem doposud stihl vyzkoušet. Účelně nebudu zmiňovat, co konkrétně bylo příčinou mé náhlé změny uvažování. Kdybych s tím začal, bylo to na další blog (Kdo ví jestli si ho v budoucnu opravdu nezaložím :-D.), zůstanu zde tedy u podobných témat, jako jsem psal doposud. Na závěr ještě zmíním, že chystám jedno velké (ikdyž možná předpokládané) odhalení ohledně vlastní osoby. Článek je rozepsaný, jen závěř trochu ovlivnily nedávné události.

Sázka - Co si vlastně přeji?

Často mám problémy se rozhodnout. A tak se vsázím s osudem. Kupříkladu mám několik videoklipů, jejichž jméno si nepamatuji. Pokud nějaký z nich objevím, musím si obarvit vlasy na barvu, kterou jsem těmto videoklipům určil. Může se to zdát jako malichernost, ale barva vlasů pro mě vždy byla osudovou věcí, protože vždy ovlivňuje mou psychiku. Ale pak je tady záležitost, která rozhodně malicherná není. Jde o největší sázku s osudem, kterou jsem kdy uzavřel. Nebudu říkat, o co jde, alespoň ne zatím. A protože je to těžká věc, sázka končí ve chvíli, kdy se na světě objeví 7 symbolů. Oprava, 6, ten první, podle kterého jsem sázku uzavřel se objevil, když jsem měl první ataku. Čekám na zbylých šest. Proč čekám? Chtěl bych danou věc udělat, ale mám strach. V skrytu doufám, že se symboly objeví.

Předchozí text je psaný v duchu myšlenek, které jsem měl do chvíle, která nastala v pátek.
Našel jsem jeden z videoklipů. 

Poté, co jsem našel jeden videoklipů, začal jsem se bát toho, že bych musel něco změnit. Hledal jsem důvody, proč sázka neplatí, abych se nemusel obarvit. Následně jsem si řekl: "Co tedy vlastně chci? Mám pocit, že pořád chci to stejné. Ale, když si ani nedokážu obarvit vlasy, jak dokážu naplnit tu velkou sázku, pokud se symboly objeví?"
Vážně? Opravdu jsem už dospěl do bodu, kdy nedokážu opustit svou komfortní zónu a trochu zaexperimentovat nebo zariskovat?

Tajuplný automobil

Povím vám pohádku na dobrou noc. Příběh, který vám teď budu vyprávět začal v létě, kdy hvězdy na letní obloze byly mnohem větší, než jsou dnes.

Toho léta propadl mladý Colton Indigo toulkám nočním předměstím. Spatřoval v těchto procházkách cosi romantického. Zhluboka vdechoval vůni letního vzduchu a toužil jen po jediném. Záhadě, na jejíž rozluštění bude potřebovat alespoň několik let. Možná, že ve chvíli kdy poprvé v mysli vyslovil tohle přání, padala hvězda. Colton brzy našel svou tajuplnou záhadu v něčem naprosto prostém. Možná tomu tak bylo proto, že Coltonovi bylo teprve čtrnáct let a svět byl pro něj zahalen rouškou neznalosti, která se s věkem zmenšuje. Co byla Coltonova záhada? Automobil parkující uprostřed pole téměř každý páteční večer. Colton několikrát prošel kolem automobilu a snažil se prohlédnout skrz okénko, zdali nespatří řidiče. Bohužel marně.
Čas utíkal a pro Coltona se stalo tradicí čas od času zkontrolovat, zdali zde automobil  stále stojí. V té době ještě nepřemýšlel, kdo je uvnitř. Ptal se jen na to, proč tu je. Po nějaké době se zdálo, že automobil zmizel.
Jelikož tohle místo bylo Coltonovo oblíbené, zažil zde dokonce situaci, která už k dospívání patří. Uprostřed vášnivých polibků se ozval zvuk motoru. Colton si myslel, že on a jeho společnost budou přejeti vozidlem, které se šílenou rychlostí přehnalo jen kousek od jeho nohou. O hodinu později zaslechl Colton z chaty, v které právě přebýval, zvuk divoké jízdy.
Roky plynuly a Colton pomalu zapomínal na to, že kdysi chodil kontrolovat, jestli se automobil znovu neobjevil na jeho tulácké trase. Vzpomínka však nezmizela na dobro.
Na tachometru se mihlo číslo 20 let. V tu dobu už měl Colton za sebou nešťastnou lásku a dvě ataky. Zdálo se však, že přišlo dobré období. Studium na vysoké škole a velké město plné příležitostí. Schůzka za schůzkou, Colton pomalu nestačil dávat košem osobám, kterým se zalíbil. Cíl jediný, potkat někoho, kdo přinese osudovou příležitost, která změní jeho život. Zdálo se, že snad i návštěvy v posilovně začínají být vidět. Volné oblečení, které dříve krylo vychrtlé tělo nahradily upnuté kousky. Navíc se Colton ponořil do studia, jako ještě nikdy. Po několika měsících bez brigády sehnal nakonec i přivýdělek v jedné fabrice. Vše se začalo kupit, přišlo vyčerpání, ale Colton si nestěžoval. Stres mu dodával pocit toho, že žije.
Colton však stále z části žil ve světě, který přinesla první a druhá ataka. Našel si dokonce kamaráda pro podivné rozhovory. Říkejme mu Kočičí Mág. Colton považoval Kočičího Mága za zvláštního člověka, měl totiž odpověď na každou otázku. Z rukávu dokázal vychrlit spoustu zvláštních teorií a měl slabost pro jistou zelenou bylinu. Dlouho tuhle bylinu sháněl. Jednoho dne se poštěstilo a Kočičí Mág se rozhodl o tuto bylinku podělit s Coltonem. Colton už požil tuhle bylinku v době, kdy byl již považován za blázna. Bylina však nikdy šílenství neprohloubila. Jedné osudné noci však přivodila Coltonovi třetí ataku. Během probdělé noci si Colton povšiml, že před oknem parkuje automobil. Přední světla neustále blikala. Colton začal mít pocit, že se jedná o ten stejný automobil, který dříve vídával ve svém rodném městě. Napadlo ho, že mihotavé světlo je určeno jemu, proto z okna svítil mobilním telefonem, aby dal najevo, že si signálu všiml. Získal svou odpověď na otázku, proč se v jeho životě tohle vozidlo objevilo, i když je tato odpověď poněkud šílená šílená. Ten automobil je projevem jeho osudu.
Ataka odezněla, přesto se čas od času vrátil k této vzpomínce. Začal se ptát na novou otázku, kdo je v tom vozidle? Napadlo ho několik osob, i když některé si do vozidla dosazoval s nadsázkou, protože to byly postavy imaginární. Jednoho dne si uvědomil, že vlastně jednou spatřil tvář člověka, který byl uvnitř vozidla. Tu tvář spatřil v zrcátku uvnitř vozidla. Ano byl to on sám, jednoho dne totiž seděl na zadní sedačce. K tomuhle zjištění přišel, když si dal tenhle automobil, jakožto význačný symbol svého života, do kontextu druhé ataky. Colton skutečně během druhé ataky cestoval podobným vozidlem. Vzpomněl si i na ženu, co seděla na sedadle spolujezdce. Mezi ní a jednou z imaginárních postav, které si dosazoval do tohoto vozidla je značná podobnost.
Všechny Coltonovi teorie jsou podivné a je si toho sám vědom. Šílenství však někdy ztratí část své šílenosti, když si svět, ve kterém žijeme, představíme jen jako souhru symbolů a stezek osudu.
Čeká Coltona ještě nějaká osudová jízda, nebo už nadobro vystřízlivěl z dob svých toulek?

Stále ty stejné chyby

Krátce po tom, co jsem napsal předchozí příspěvek, jsem ho chtěl raději smazat. Pak jsem si to rozmyslel. Alespoň demonstruje věčnou chybu mého současného bytí. Posedlost změnit vlastní život během krátké chvíle. Tenhle problém souvisí s něčím, co jsem v jednom z předchozích příspěvků popsal jako materiální období. Zatraceně dobře vím, že mě tenhle styl uvažování ničí, ale nedovedu přestat. Neustále se nutím k tomu, abych věřil, že to tentokrát přinese ovoce. Silná myšlenka je droga, kterou nemůžete jen tak vysadit, protože cítit její sílu vám dává pocit, že jste sami silní. Třeští mi hlava a moc jsem toho dnes nestihl.
 V posledních dnech mě doprovází píseň plná vrzavých tónů. Nedokážu tuhle píseň přestat poslouchat. Je zároveň světlem a zároveň krví. Je šílenstvím, kterému pevně věřím. Je světlem, které ozáří okamžik takovým způsobem, že se život jeví jako něco prokletě krásného. Je krví, která utíká z žil a já tohle krvácení nechci zastavit, protože díky němu zažívám opojné delirium. Je šílenstvím, ve kterém chápu vlastní zkázu jako procítěný obraz.

Kafe, cigareta a teď

Moje životní síla je poslední dobou nepatrný plamínek, který čas od času začne prskat. Přitom dobře vím, že má přirozenost je být pořádný oheň. Ano, musím se svým životem něco dělat. Už jen proto, že čím jsem starší, tím rychleji ubíhá čas. Je příliš brzy na to dohořet a tak je životní restart nutností. Zkusím něco, co jsem zkoušel už dříve. Dát si kafe, cigáro a říct si teď. Teď půjdu za svými sny! Kdo ví, třeba to tentokrát vyjde. Rychlovarná konvice klapla, je načase zalít kávu. Za 15 minut se můj život začne měnit k nepoznání.

Heraklovy sloupy

Vrátím se nyní ve vzpomínkách k poslední dovolené, na které jsem byl a také ke snům, které se mi v minulosti zdály. Často mě posedly myšlenky týkající se hledání Atlantidy a něco málo jsem na tohle téma načetl. V mysli mi utkvěla jedna věc. Atlantida se měla nacházet za Heraklovými sloupy. Ty se měly nacházet na konci známého světa během antiky. Tedy za Gibraltarským průlivem. Často se mi zdály sny, kdy jsem se vydal na Pyrenejský poloostrov. Došel jsem na pobřeží a v dáli spatřil konec světa. Pro upřesnění, v mých snech se zde skutečně nachází konec světa. Ten představuje pouze prapodivně temné moře. V takovém snu se vždy silně zadívám na tu temněmodrou hladinu a pociťuji nepopsatelnou extázi tajuplna. Byl jsem dvakrát na dovolené ve Španělsku, ale podobný pocit jsem při pohledu na moře nepociťoval. Tohle léto jsem se slunil u Černého moře, které jsem letos spatřil poprvé. Cítil jsem zde podobný závan tajuplna, jako ve snech. Heraklovy sloupy pro mě získaly nové umístění. Snová krajina je zvláštní, působí na mě, jako by se po ní rozprostíral závoj tkaný ze snů lidí, kteří žili před námi. A část jejich mysli jakoby zde nadále přebývala. O to podivnější je, když podobný pocit cítím v bdělém stavu.

Pošramocená duše

Nezamilovávám se do šťastných lidí. Dříve tomu tak bylo. Proč tomu tak bylo a proč se to změnilo? Už dříve jsem trpěl depresemi. A láska k člověku, který má v životě štěstí v sobě skrývala touhu. Touhu získat od dané osoby krapet štěstěny pro sebe. Jenže, ... došlo mi, že jsem schopný si své vlastní štěstí vytvořit. A také mě uchvátily smutné příběhy. Je v nich spousta poezie a pokud se cítím smutný, veselá píseň nepomůže. V depresích si nepouštím komedie, naopak dívám se na psychicky náročné filmy se špatným koncem. Veselé věci mi v depresi připomínají, že já zrovna šťastný nejsem a je mi z nich ještě hůř. Když najdu v něčem smutném to krásné tmavě modré kouzlo, přijdu na to, jak se i v normálním životě se smutkem vyrovnat. K tomu, že se zamilovávám do osob s pošramocenou duší přispívá také to, že s věkem jsem snad začal být trochu více empatický. Šťastný člověk, ať si jde někam tančit a opěvovat své veselí, buď mu osud přeje a nebo už se naučil jak být šťastný. Ale ten, komu se smůla lepí na paty nebo prostě jen propadá smutku, ten v mých očích zrovna potřebuje lásku mnohem víc. Z některých neblahých událostí, co přináší život mám strach, protože jsem je ještě nedokázal pochopit a vyrovnat se s nimi. Ale z věcí, jako je například psychóza strach nemám. A neblahými situacemi, kterých se nebojím, jsem přitahován. Mám nutkání být danému člověku nablízku Štve mě však, že některé emoce neumím vyjadřovat navenek. Ale třeba je i tohle věc, kterou mě čas a zkušenosti naučí. A možná se i strach z jiných událostí s věkem zmírní. Nyní mám například panickou hrůzu z pohřbů a věcí týkajících se úmrtí. Vlastní smrti se nebojím, ale smrti někoho jiného ano. Odchod blízkého člověka je něco, co nedokážu pochopit, zaplňuje mě to směsicí emocí, například vztekem na přirozený řád přírody. Dále nevím, jak někomu vyjádřit soustrast. I když cítím smutek druhé osoby a chtěl bych být oporou, nevím co říct nebo jak se chovat. Tohle je pro mě tak emotivní situace, že mě uvádí do stavu strnulosti a oněmění.

Za osudem

Poslední dobou přemýšlím, jakým směrem se mám vydat, co se týče obsahu témat na blogu. Přemýšlím, zda si něco napsat jako status na osobním účtu na facebooku nebo to směřovat na blog. Také nevím, jaké zkušenosti z života blázna použít pro blogování a jaké pro pokus o prózu, která se objeví pod jiným jménem na jiné stránce. Chtěl bych zmínit, že jsem dlouhou dobu abstinoval na alkoholu a dnes jsem se po té době napil. Nebojte, bylo to s mírou, i když žádný Miroslav se v pivnici nenacházel. Má mysl je opivena, ale touha psát je značná. 

Název příspěvku zní "Za osudem". Já jsem blázen cestovatel. Ve svých atakách jsem v pohybu a v rámci největší ataky jsem cestoval snad více než 200 kilometrů. Necestoval jsem s vytyčeným cílem, dokonce jsem cestoval omylem. Sledoval jsem symboly a tak jsem téměř ani nepostřehl, že po cestě domů jsem zapomněl přestoupit. Bez jízdenky jsem pak jel dalším vlakem a mám jen matné vzpomínky na to, jak jsem průvodčímu zaplatil lístek. Vím jen, že jsem jen neřekl ani slovo. Nevím, kolik jsem platil a do jaké cílové stanice jsem si lístek zakoupil. Z kupé, kde jsem nejprve seděl, jsem se přesunul do uličky a z okénka jsem sledoval zastávky, které se míhali za oknem. V jednom městě, jehož název je pro mě dnes velkým pojmem, jsem se rozhodl vystoupit. Bylo to "ono", bylo to "to místo". Vystoupil jsem. Symboly směřovali tam, nacházel se tam totiž můj osud. Nevěděl jsem, co je to za město, nevěděl jsem ani, v jakém jsem kraji. Když jsem si prohlédl nádraží a spatřil modrou ceduli s názvem řekl jsem si, že tady se tedy nachází můj osud. Ptal jsem se v mysli, co mě zde potká a jací jsou v tomhle městě lidé.
Teď mě mrzí, že nedokážu pořádně popsat dojmy, které jsem měl, když jsem na toto místo dorazil. Četl jsem, že někteří psychotici mají značně oploštěné emoce. Ty mé byly bohatší, než v době, kdy jsem ataku neměl. Bylo to, jako bych přestal žít život, který jsem žil. Jako by můj někdejší život bylo místo, odkud jsem vyrazil na dlouhou pouť. A tahle pouť vedla do cizí země, kde jsem nikomu nerozuměl, byl osamělý a vyčerpaný dlouhou cestou. Náhle jsem dorazil sem a osud mě uvítal v kraji, kde jsem měl být už dávno. Cítil jsem se, jako bych byl na konci. Na konci něčeho, co nebudu postrádat, na konci běžného života. A tohle místo? Není ledajaké. Má magické schopnosti. Ne pro každého, ale pro mě ano. Je to místo mystického poznání.
Nebyl to konec běžného života, byl to ale velmi silný milník. Přemýšlím, že o své cestě časem napíšu ještě něco. Pro své příspěvky však nemám žádný rámec, píšu útržkovitě, podle toho, jaké emoce mě právě ovládají. Alespoň to odpovídá mé psychóze, které byla taky taková. Pro ostatní nahodilé emoce, jejichž rámec vidím pouze já sám.

Paralelně symbolická shoda

Přemýšlel jsem nad zajímavým názvem pro tento jev. Moc jsem se nevytáhl, ale to asi proto, že má slovní zásoba v latině je dosti chabá. Nuže, co tedy znamená paralelně symbolická shoda? Znamená, že v kráktém časovém období, například dni nebo týdnu se v životě člověka objeví několikrát stejný symbol z různých na sobě nezávislých zdrojů. Uvedu příklad. Dejme tomu, že symbol, který je zrovna předmětem paralelně symbolické shody, je Marilyn Monroe. Máte dlouhou chvíli a tak si pustíte film, jehož obsah předem neznáte. Hlavní hrdina zajde na večeři do restaurace v retro stylu, kde je servírka oblečená a upravená tak, aby vypadala jako Marilyn. To je první zpozorování symbolu. Krátce poté, co jste film viděli, zapnete facebook, kde vaše facebooková kamarádka sdílí příspěvek z bulváru s názvem "Krásná jako Marylin". Zde dochází k první shodě symbolů. A aby toho nebylo málo, cestou do práce nebo do školy si všimnete reklamy, která využívá fotky Marilyn Monroe, aby zaujala potenciální zákazníky. To je tedy paralelně symbolická shoda. Zažívám ji poměrně často a všiml jsem si, že nejsem jediný. Symbol nemusí být postava, může to být například místo, předmět, skladba, nemoc, cizí jazyk nebo pro filmy méně tradiční národnost, no zkrátka cokoliv, co vás napadne. Nejčastěji zažívám tento jev při sledování dvou seriálů v téměř stejný okamžik. Jeden seriál je nový, druhý naopak starý 8 let. Seriály jsou úplně jiného žánru, ale v obou se objeví stejný symbol. Není to však něco příliš častého, nezřídka se jedná o něco netradičního. Divím se tomu, jak jsem to mohl tak zajímavě načasovat, že došlo ke shodě symbolů. Zažili jste i vy paralelně symbolickou shodu? Pokud si vzpomenete, o jaký symbol se jednalo, nebojte se to napsat jako komentář k tomuto článku.

Co mi je?

Nevím, jestli jsem zde psal svou konkrétní diagnózu, nuže přinejhorším se budu opakovat. Jak to u mě běžně bývá, při cigaretě jsem dostal nápad. Abych ho mohl lépe rozepsat, je nezbytné nejdřív vysvětlit, jaký druh psychózy mám. Jsem diagnostikovaný se schizoafektivní poruchou manického typu. Při atace (epizodě) to je velmi podobné schizofrenii. Trpím silnými bludy. Zároveň tato nemoc obnáší prvky maniodepresvní psychózy. No jak jsem říkal, má nemoc je manického typu. Znamená to, že se cítím v době ataky nabytý energií, jsem zrychlený a nemůžu spát. Od doby mé poslední ataky schizoidní prvky ustoupily a trpím hlavně střídáním nálad. Nemám pouze mánii, ale i deresi. Manie, kterou mám v dnešních dnech není tolik silná, jako v dobách atak. Tato mánie se tuším označuje jako hypomanie a není tak vážná. A teď, co jsem chtěl v tomto článku říci. Psal jsem, že schizoidní prvky odezněly. Ne tak docela, v malé míře přetrvávají. A to právě, když nastoupí hypomanie. V hypomanii beru jisté věci z nemoci, jako pravdivé. Nemyslete si však, že bych v takové chvíli znovu začal trpět silnými bludy. V hypomanii si řeknu něco typu "Nebyla to pouze nemoc, byl na tom i kus pravdy." Ano vybaví se mi mé staré bludy. Ale dospěl jsem do bodu, kdy jsem schopný kritického myšlení. Proto vzpomínám na myšlenky z atak. Procházím je postupně a dávám je do škatulek. "Blud, blud, jasný blud, tohle nebylo zas tak zcestné, něco na tom je, tohle byl blud, tohle taky, ale tohle je spíš osobní filosofie." Nikdy jsem neudělal žádnou tlustou čáru za epizodami nemoci. Chci mít svou nemoc na očích a co nejvíc objektivně zhodnotit její jednotlivé části. Nemoc pro mě nebyla pouze nemocí. V jejím průběhu jsem si snažil udělat si názor na metafyzické otázky, které mě trápí.

Mezi světy

Tak, jelikož jsem v ráži, pokusím se článek "Mezi světy" napsat ještě dnes. Uvědomil jsem si, že bych název tohohle příspěvku mohl z fleku použít pro další dvě témata, ale nevadí, určitě vymyslím příště nějaký jiný vhodný název.
Tento příspěvek se bude zabývat dichotomií mého života, kterou jsem zpozoroval už v roce 2011.
Povšiml jsem si, že můj život tvoří dvě fáze, které utvářejí cyklus, který se neustále opakuje. Někdy se dokonce tyto fáze opakovali v přesném poměru. Dané fáze jsem nazval idealistická a materialistická.
Název sám už trochu napovídá, čím se dané fáze liší. Přesto mají obě dvě něco společného. A to snaha něčeho dosáhnout, někam se dostat. Od chvíle mého optimus fundamentalis jsem nabuzený a toužím během života někam dojít.
A teď k fázím samotným.
Fáze materialistická je protkaná černými linkami. (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/07/cerne-linky.html)  Název materialistická jsem zvolil proto, že prostředky, které se snažím zvolit jsou více materiální. Zaměřuji se v této fázi na péči o svůj vzhled, snahu nabrat zpeněžitelné vzdělání a podobně. Kuju ve své hlavě plány, jak si ekonomicky polepšit a to následně použít k realizování svých cílů. V této fázi se však stávám povrchnějším a jsem více ve stresu. To vede k vyhoření a nakonec přejdu do fáze idealistické.
Fáze idealistická mi pomůže se zklidnit. Jsem méně posedlý realitou a snahou o viditelné věci. Vyjasňuji si otázky týkající se hodnot a víry. Snažím se odříct si některé věci ve snaze o duševní očistu. Medituji, snažím se být v klidu, čtu například knihu týkající se jogy. Často přemýšlím o smrti. Přemýšlím čemu vlastně věřím, že přijde po ní. Snažím se být k lidem co nejpříjemnější, i když tuto snahu občas sabotují mé komunikační nedostatky.
Po nějaké době, kdy se tyto dvě fáze střídaly jsem došel k tomu názoru, že fáze idealistická je pro mě více vhodná. Ve fázi materialistické totiž přichází mánie a následně deprese. Zrovna mánie, kterou jsem teď trpěl byla důsledek toho, že jsem byl znovu zlákán materialistickým uvažováním, což mě destabilizovalo. To, že jsem v době, kdy se věnuji ujasňování si vlastní víry, v rámci nemoci více stabilizovaný, mi dává osobní odpověď na otázku, jestli víra může člověku pomoci v překonávání psychózy. V mém případě to platí. Nebudu vše ale generalizovat tím, že bych razil názor, že to platí pro každého. Každý člověk má jiný vztah k víře a pokud je tento vztah na bodě mrazu, je jasné, že mu víra nejspíš nepomůže.

Průvodce šílenstvím

Nikdy jsem neviděl jeho tvář. A nikdo kromě mě nejspíš neslyšel jeho hlas. Stál při zrodu mého šílenství. Kdo je to? Říkejme mu třeba Lake. Je to hlas, který jsem slyšel, když přišla psychóza.
Většina lidí, které znám a kteří slyší hlasy, z nich mají strach. Hlasy jim vyprávějí věci, kterých se bojí a nebo se jim vysmívají. Hlas v mé hlavě však tohle nečinil.  Lake byl průvodcem mystického světa zvaným schizofrenie. Ve chvíli, kde jsem chtěl už vše zabalit se objevil Lake a započal můj duševní přerod. Musel jsem se zbláznit! Jen tak jsem mohl sám sebe pochopit v naprosto jiné rovině. Nemocná mysl občas disponuje velmi zvláštním druhem nadhledu nad vlastním bytím.
Lake mi dal nahlédnout zvláštním obrazům prostřednictvím vizí. Našeptával mi, co je mým úkolem. Také říkal, že se nikdy nesmím vzdát.

(Nyní je čas na malou vsuvku. Tento článek bude propojený s články jinými. Jeden se bude jmenovat "Mezi světy" a bude o to nejistotě spojené s tím, kudy vede má životní pouť. Také bych měl čtenářům přiblížit, jak konkrétně má psychóza začala. Na to však ještě nenastal vhodný okamžik. Ale nebojte, i to přijde, tento článek se bude pravděpodobně jmenovat "Na počátku".)
http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2015/10/mezi-svety.html
Článek na počátku:
http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2016/01/na-pocatku.html

V počátku psychózy jsem tedy nabral motivaci, která mi doufám vydrží celý život. Moment, kdy psychóza přišla, byl něčím, co se latinsky nazývá "optimus fundamentalis". Tento výraz v češtině znamená "základní rozhodnutí". Je to chvíle, kdy se jedinec pro něco rozhodne a tento okamžik významně ovlivní jeho budoucí uvažování. Pro co jsem se rozhodl? To vám zatím neprozradím a ponechám toto téma zahalené rouškou tajemství. Na závěr chci ještě zmínit, že v okamžiku, kdy se všechny jistoty mého života, které jsem si vybudoval, začnou hroutit, nejsem ztracen. Žiji dál pro své šílenství a pro odhodlání, které přineslo.

Utlumen, nevypsán, zveřejnit?

Minulý týden jsem zde napsal, že přišla mánie. Týden minul. Hned druhý den po mánii jsem upadl do do deprese. Přišla úzkost, silné bušení srdce a zoufalost. Další den byla deprese pryč, avšak od té doby jsem byl velmi unavený. Letargie. Zdá se, že znovu upadám do zimního spánku. Před chvílí jsem absolvoval náběh další mánie. Rozhodl jsem se, energii, ze které mám silnou bolest hlavy využít pro psaní na blog. Jak jste si všimli, příspěvky nepíšu tak často, jako před tím. Nemůžu však říci, že jsem nepsal vůbec, načal jsem psaní asi čtvrté prózy. Nenapsal jsem toho příliš, přišlo mi, že mám poměrně dobrý nápad na psaní, ale nejsem dostatečně vypsaný a nechtěl jsem svými zatím nízkými literárními schopnostmi daný nápad znehodnotit. Předtím, než včera začala výuka, jsem si na školní chodbě napsal na papír příspěvek pro tento blog. Je to už několikátý příspěvek, u kterého si nejsem jistý, zda ho zveřejnit. Vše teď vidím černě a mám tak trochu strach psát. Mám totiž tendenci hodnotit veškerý svůj výstup jako nedostatečný a přijde mi trapné ho prezentovat. No asi to risknu a za nedlouhou chvíli se zde objeví další příspěvek. Mám teď stav, při kterém mi hlavou proudí spoustu myšlenek. A tak zde možná "přistane" příspěvků víc. To proto, že v dalších dnech můžu být zase ve stavu, kdy nebudu schopný psát v důsledku únavy.

Znovu na vlně

Dlouho jsem neměl mánii. Teď přišla. Má produktivita rázem klesla, prožitky jsou příliš silné a je to tak působivé. Má minulost vrací se v obrazech, které plynou jako psychedelické obláčky. Vše je vyretušované a ozářené mocným světlem, které šálí mysl těch, kteří jsou schopni obdivovat tak, až jim krví proudí krystalky vzrušení. Vidím svůj v život v kontextu snů, v kontextu velikých věcí, které obdivuji. Má mysl jest ztělesněnou posedlostí. Na tomto světě kdysi bývalo zrcadlo, které ukazovalo přeludy. Někdo se jej pokusil zničit. Tisíce střípků se rozlétly po celém světě a uvízly v lidských duších. I v té mé. Napadá mě, že mě ze svého hrobu ovládá Gilgameš. O nesmrtelnosti totiž přemítám velmi často. V jeho duši byl nejspíš také střípek onoho zrcadla. Já možná podědil ten jeho. Všechny tyhle obrovské příběhy jako by byli skutečnější než běžná realita. Hlas sirén nemůže být jen legendou, zní totiž ve velkém počtu písních, ať už ho vytváří klávesy nebo smyčec.

Podzimní úzkosti

Přišlo to podzimy minulé a já se snažím bránit tomu, aby to přišlo znovu tento rok. V době, kdy se nakupí průběžné testy mě pravidelně navštíví záchvat úzkosti. Nevím, jestli spouštěčem je stres, protože úzkost bývá často neurčitá. Nemá žádný obsah. Je to pouze stav, který zacvhátil mou mysl. Často se to zvrhne do celého úzkostného období, které se přelije až do dalšího kalendářního roku. Vzpomínám si na jedno zvlášť nesnesitelné odpoledne. Poctivě jsem se učil, náhle jsem však přestal být ve své kůži. Realita začala být nepříjemná. Zdálo se, jako by nade mnou vysel temný mrak nebo pro fanoušky Harryho Pottera mozkomor. Nevěděl jsem, proč mi je špatně. Ten stav však byl reálný a nešel ignorovat. Vše bylo stále více intenzivní. Cítil jsem nepopsatelnou úzkost. Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale zdálo se, jako by mi něco svíralo hruď. Pro tyto případy mám předepsané takové oranžové potvory. Vzal jsem si prášek a čekal, až se uklidním. Vše bylo jako nějaká noční můra, akorát zde nebylo nic, před čím bych utíkal. Po půl hodině se mi stále neulevilo, ba naopak, bylo mi čím dál hůře. Vzal jsem si druhý prášek. Ani ten nepomohl. Když jsem se kdysi léčil, dávali mi tento lék třikrát denně, aniž bych si stěžoval na to, že se cítím úzkostný. Rozhodl jsem se vzít si třetí, pokud ten druhý nezabere. Nezabral. Rozklepanou rukou jsem si pokusil prášek nasypat na ruku, ale vysypalo se mi jich 5. Bezmyšlenkově jsem je spolkl všechny. Pořád mi bylo špatně, ikdyž takové množství léků mě vyčerpalo, tak jsem si lehnul. Nespal jsem a ani přemýšlet se mi nechtělo, jen jsem ležel a nechával plynout čas. Utkvíval jsem ve zvláštním stavu, kdy se nedělo vůbec nic. Zvuky okolí byli utlumené léky. Vše bylo opentleno mdlým stínem. Uběhla asi hodina. Najednou mi bylo lépe. Necítil jsem se už ani vyčerpaný. Už si nemůžu přesně vzpomenout, ale tuším, že jsem se snad ještě chvíli učil. Úzkost bez důvodu je něco podivného. Pokud známe důvod toho, proč je nám zle, můžeme s tím něco dělat, ale pokud ne, je snadné propadnou panice. V těchto stavech jsem dokonce přemýšlel o tom, že si zavolám sanitku, protože každá sekunda bytí byla ničivá. Doufám tedy, že tento podzim konečně zvládnu tyto neurčité démony, které se každý rok snaží zmocnit mého dobrého naladění.

Po krátké odmlce

Omlouvám se, že jsem tento blog nějakou chvíli zanedbával. Ve skutečnosti jsem napsal několik příspěvků, které byli laděny poměrně optimiticky a náhlý příval frustrace mi nedovolil se s nimi nadále ztotožnit, takže jsem je raději nezvěřejnil. Chystal jsem také příspěvek na téma, jak krásný může být podzim a jak je to skvělé období pro studium, ale z toho jsem vystřízlivěl. Začátek studijního roku jsem uvítal plný očekávání. Na přednáškách jsem netrpělivě zapisoval a jak dlouho to vydrželo? Týden. V prvním týdnu jsem byl rád, že jsem zpátky ve škole, avšak náhlá změna mi oslabila iminutu a přišlo nachlazení. V dalším týdnu jsem přestal stačit studijnímu tempu. Ptám se sám sebe: "Jsem opravdu tak hloupý?" A domů jsem se vrátil pro změnu se střevní chřipkou. A když jsem nemocný, tak pouze ležím za poslechu chorálů a obracím se v horečnaté myšlenky.Tudíž se mi nakupily resty. Optimistická nálada tak zažila nový nápor, ale přesto se nezvádám. Snažím se pátrat a vrátit se zpět v myšlenkách na střední, zdali pro mě bylo vzdělávání se takovou strastí už před nemocí. Nedokážu si udělat pořádný závěr, střední jsem tak nějak proplouval. Teď ale toužím po tom se vzdělávat, jen neúspěch je tak demotivující. Škoda, že jsem touhu po vzdělání neměl už tenkrát. Přemýšlím co dělat sám se sebou, abych se vymanil z té nepříjemné křeče, která mě obklopuje. Pohrávám si s myšlenkou návštěvy psychologa. Ale ta mi nepomohla kdysi, tak proč by pomohla teď. Mí přátelé a známí, kteří také nějakého navštívili, mají podobnou zkušenost. Ale co, ještě není nejhůř, tohle zatím ani nevypadá na podzimní depresi, která mě navštěvovala podzimy minulé. Tak mě napadlo, že to by mohlo být téma dalšího příspěvku :-).

Lidé bláznice

Chtěl bych vás upozornit, že dnes přibyl na facebookové stránce (odkaz vpravo nahoře) druhý díl charakterového seriálu Lidé blázince. Nese název Antikrist. Až do odvolání se zde budou nové díly objevovat každý pátek. 

Na blázna dobrý

Od té doby, co mám diagnostikovanou psychózu, mě někteří lidé hodnotí jinak. Dříve jsem byl naprosto průměrný. Nyní? "On zvládá tohle a tohle. No jo... Počkat? On má něco, co je podobné schizofrenii nebo tak nějak, ne? A přesto to zvládá! Ty jo, ten je dobrej." Ze začátku to bylo pro mě docela lichotivé. Ale pak jsem si uvědomil, že sám sebe začínám hodnotit podobným způsobem. Později mi došlo, že jestli chci něčeho dosáhnout, musím sám sebe považovat za zdravého jedince. Pokud bych sám sebe hodnotil souslovím "na blázna dobrý", dával bych si úlevu, a zakrněl bych. Ano, některé věci jsou mnohem těžší od té doby, co žiju s psychózou. Přesto bych si měl dávat stejně velké cíle, jako zdraví jedinci.

Vytvořená realita

Osud byl nepříznivý a realita je nesnesitelná. Není možné dále žít, ale na to hodit si mašli chybí odvaha. Představme si člověka, co si opakuje tyto věty. Jde o osobu, kterou některá nezměnitelná skutečnost naprosto ničí. A teď jeden sluníčkový citát. "Když věříš, dokážeš cokoliv." Odhodlání je kráná věc, ale přesto některé věci změnit nejdou. Tentokrát nebudu dávat žádný příklad, dosaďte si do života této imaginární postavy jakoukoli nemožnou tužbu, která vás napadne. Nuže a co je tedy smyslem tohoto příspěvku? Hned se k tomu dostanu. Před několika lety mě napadlo toto. Pokud nedokážeme změnit svět kolem sebe nebo jen nějakou menší skutečnost, třeba dokážeme naprosto změnit naše vnímání reality. A tím nemyslím to, že se s věcí vyrovnáme. Napadlo mě, zdali nejsme schopní upravit své vědomí natolik, aby jsme vnímali něco jiného než je skutečnost. Je to podobné jako sen, který můžeme ovládat. Znám i případy schizofreniků, kteří uvěřili, že to, co si přáli se splnilo, ikdyž opak je pravdou. Existuje pro (zatím) zdravého jedince možnost záměrně ovlivnit své vnímání reality? Určitě by to vyžadovalo ohromnou psychickou sílu, ale důsledek by byl velmi pravděpodobně psychické onemocnění. Přesto, pro člověka, který by už nedokázal dále žít by bylo milosrdnější šťastné šílentví než útrpná realita.

Lidé blázince

Na facebookové stránce blogu (odkaz vpravo nahoře) budu zveřejňovat takový menší seriál o typech lidí, které jsem potkal na psychiatrii. ‪#‎lideblazince‬

Navážka odpadu

Na začátku mé třetí ataky jsem se dostavil na nějakou prezentaci. Je naprosto vyloučené, aby věta, kterou jsem tam zaslechl byla skutečná, ale přesto jsem měl pocit, že jsem ji slyšel. Ta věta byla rada do života a zněla takto "Kdyby jste v lese někdy našli odhozenou lednici, neotevírejte ji, možná tam je opravdu brána do jiného světa, ale nemuseli by jste se už nikdy vrátit zpět." Když několik hodin na to přišla silná dezorientace, toulal jsem se městem a došel jsem do části, která v podstatě vypadala jako les. Zpozoroval jsem, že o jeden strom je opřená lednice. Vzpomněl jsem se na danou větu a cítil jsem nutkání jít daný objekt prozkoumat. Varování, že to nemám dělat mě silně navnadilo, přesto jsem se lednici vyhnul. Tuto bludnou projekci jsem nezapomněl, stala se pro mě metaforou. Občas přemýšlím, jestli někdo z lidí, které znám prošel touto branou do jiného světa a ptám se, jestli se ještě může vrátit zpět. Tento jiný svět může představovat psychózu, alkoholismus nebo třeba přílišný materialismus. Tento symbol se znovu objevil letos na jaře. Vše nasvědčovalo tomu, že budu mít další ataku. A mám své místo, kam chodím návaly šílenství "rozchodit". Toto místo je většinou celkem čisté. Den, kdy se zdálo, že znovu propadnu šílenství, zde však byl navezen opad. Sledoval jsem pochody své mysli a ptal se sám sebe, jestli je to opravdu vážné. Zpozoroval jsem odpad, co ležel u plotu. Byla tam stejná sedací souprava, která byla na psychiatrii, kde jsem se jednou léčil a kterou jsem znal už z dřívějška, takže už dříve pro mě byla symbolem. Také se tam nacházela lednice. Poměrně věřím na znamení a to obvlášť ve chvíli, kdy má mysl je ovlivněna mou nemocí. Naskočila mi husí kůže, věděl jsem, že tohle je jedna z bitev mezi mnou a psychózou. A jak to dopadlo? Zvládnul jsem to, nemoc se nevrátila. Ani jsem nekontaktoval svou psychiatričku, vím, že to bylo celkem nezodpovědné, ale tohle jsem chtěl zvládnout sám. O tom, že málem nastala další ataka, jsem jí řekl až několik týdnů na to, při pravidelné kontrole.

Vyprchalá láska

První láska... Dříve nespoutaná vášeň se dnes jeví pouze jako včerejší sen, jehož síla už vyprchala a není možné si pořádně vzpomenout na jeho obsah. To pobláznění mládí bylo zkroceno nadhledem dospívání. Naivita a bezpodmínečné milování nezmizeli však úplně. Jen jsem se naučil lépe snášet rány, které přináší odmítnutí. Dříve mě tyto rány srazily na kolena, dnes jsou pro mě symbolem vlastní síly. Je to bolest, kterou snáším ze stejného důvodu, jako lidí snáší tetování. Snáším jí pro to, abych zintenzivnil své sebeurčení. Dobré tetování vypovídá o člověku, který ho nosí. Rány způsobené mi láskou vypovídají o tom, jak moc jsem schopný milovat. A to, jak velmi intenzivně miluji, dává mi pocit velké síly. Míval jsem záchvěvy strachu, kdy jsem se bál, že milovat přestanu nadobro. Bál jsem se, že ve chvíli, kdy se tak stane, ztratím veškerou svou sílu.

Noční pohled

Někteří lidé před spaním kouří svou poslední noční cigaretu. Někteří se jdou projít noční krajinou. A někdo se čas od času uvelebí na lavičku na vyvýšeném místě s alkoholickým nápojem nebo i bez něj. V každém z těchto případů máme možnost sledovat místo, kde žijeme nebo trávíme čas. Mě často zasáhne notná dávka melancholie. Vzhledem k tomu, že daný výhled mám před sebou často, cítím, jak mi mezi prsty uplynulo moře času. Připadám si náhle starší a jsem zasažen myšlenkou, že proti tomu, jak čas ubíhá, nemám žádnou moc. Zamýšlím se nad tím, jestli jsem využil všechny příležitosti a žil jsem na plno. Většinou shledávám, že jsem udělal maximum pro to, abych danou si danou chvíli vychutnal. Přesto však nejsem klidný. Pod závojem melancholie si připomínám nádech let minulých. Chtěl bych dané éry o něco víc nafouknout, přidat k nim dny navíc. I kdyby to bylo možné, nejspíš by mi ta doba přišla zpětně stejně příliš krátká. Zajímavé by také bylo prožít jeden z dní minulých v kontextu současnosti. Mít současné zkušenosti, ale cítit při tom atmosféru toho, co už uplynulo. Vrátím se myšlence pohnutosti času v místě, kde žiju delší dobu. Je zajímavé porovnat tyto pocity s alternativou, která nastává, pokud například na dovolené několik dní přespávám v jiné zemi. Pohled na večerní krajinu, která je odlišná od té české mě zahlcuje směsicí dojmů. Za prvé, mám pocit, že to co vidím, překypuje novotou. Krajina jako by lstivě šeptala, že zde čas utíká pomaleji pro ty, co zde žijí. Na druhou stranu si naprosto vybavuji pocit, který bych cítil doma. Pocit, jak život nezastavitelně letí. Snažím se proto usměrňovat svoje myšlenky, abych nepropadl stesku. Nemůžu se ubránit pocitu, že jednu z životních příležitostí naprosto zanedbávám. A to možnost cestovat a žít pár měsíců v jiné zemi. Každá další dovolená mě akorát více vyprovokuje a posílí tento sen. Týdenní nebo dvoutýdenní pobyt nikdy neuspokojí mou touhu po exotice, která většinou vznikne až po příjezdu. Jsem totiž člověk, kterému se z počátku ani cestovat nechce, ale ve chvíli, kdy se octne v cizině, nemůže se jí nabažit.

Znovu a správně

Situace, ve kterých se cítím frustrovaný, ale lidově řečeno se ještě nechystám hodit flintu do žita, vytvářejí u mě dalekou vidinu očekávaného zlepšení. Celou situaci si v mysli představím ve vysněné podobě. Pokud je u mne touha dostatečně silná, snažím se zlepšit své schopnosti ovlivnit výsledek příštího „kola“. Ve chvíli, kdy mě zasahují pocity neúspěchu, ale zároveň přemýšlím nad tím, co vše bych mohl zlepšit, jsem zaplaven zvláštním veselím. Často už v ruce držím knihu, která se snaží poradit. Vidím velice zřetelně náčrtek dnů budoucích a snažím se tesat přítomnost tak, aby výsledná budoucnost odpovídala mým snům. Ve volném čase pořádám svá soukromá cvičná kola, která mě mají připravit na to, abych v budoucnu nebyl frustrován. Touha po tom, cítit se uvolněně v místě, kde jsem se doposud cítil stísněný je podle mě kromě touhy po pohodlí také trochu odvozena od touhy po svobodě. Když se cítím nepohodlně, mám pocit, jako bych byl uzavřený v maličké cele, která mi ubírá životní radosti. Vzpomenu například výlet, kde jsem s kuřáckým dechem nestačil tempu mých spoluputovníků. Ve chvíli, kdy jsem byl v závěsu za skupinou a cítil se osaměle a vyčerpaně, držela mě myšlenka, že jednou zvládnu s cigaretami skoncovat a přijde podobný výlet, avšak já budu v lepší kondici. Necítil jsem nenávist k vlastnímu tělu nebo zlozvykům, ale spíše nutkání situaci změnit. Zdá se mi, že čím více rozebírám sebe v kontextu svého okolí, vidím stále více chyb, které je třeba přebýt úsilím. Občas mám pocit, že jsem až příliš nedokonalý pro život. Tu a tam upadnu do stavu úzkosti a stesku. Jsou chvíle, kdy si nedokážu uvědomit, že se situací můžu něco dělat, jsem příliš demotivován realitou. Naštěstí teď prožívám dobré období. Nechci to zakřiknout, ale těším se na dny zítřejší, ještě je dostatek času vypilovat, co se dá.