Před nějakou chvílí jsem se vrátil z dvouhodinového procházky. Tváře mi hoří, venku je opravdu zima. Únava se šíří do celého těla kromě myšlenek. Řekl jsem si tedy, že udělám to, k čemuž jsem blog občas používal. K přemýšlení během psaní. Začnu psát článek, abych viděl své myšlenky na monitoru, občas něco přemažu, nahradím a článek buď zveřejním nebo smažu. Těch smazaných bylo za dobu mé nečinnosti několik.
Po 15 minutách:
Opravdu jsem se sebecenzurou pokročil na takovou úroveň, že jsem smazal většinu již napsaného článku. Přišlo mi to příliš osobní. Jo, jsem prostě čím dál větší extrovert a to i ve světě anonymního blogování. Dobře, přepíšu tedy i název článku a budu psát o něčem naprosto jiném.
Mám jednu zásadu. Důvod k této zásadě je mírná paranoia. I když je celkem opodstatněná. Blog jsem sice plánoval naprosto anonymní, ale vím, že několik lidí, kteří mě znají osobně dokáží přiřadit mou osobu k tomuto blogu. Také vím, že někdo občas dal odkaz někomu dalšímu. Výsledek je, že vím, že o blogu nejspíš vědí i lidé, o kterých nevím, že o něm vědí. (Strašná věta :-D, promiňte). Z tohoto důvodu jsem opatrný co sem dávám a kdy to sem dávám. Mám takové pravidlo, že dojmy z některých událostí sem dám třeba i o půl roku později, aby si nikdo nedokázal spojit danou akci s konkrétním článkem.
Teď tedy k jednomu dávnému večírku. Věděl jsem o něm dopředu. A byl jsem si vědom jedné věci, bude tam někdo, před kým se nechci znemožnit. S úpravou zevnějšku jsem začal velmi dopředu. Kromě toho jsem trochu bilancoval a přemýšlel jsem, kam jsem se od minulého setkání posunul. Bál jsem se přítomnosti přítelkyně dotyčného, ale ta se naštěstí nepotvrdila. Vzpomněl jsem si na své negativní tendence při podobných příležitostech. A to: pít více než je u mě zvykem, mít následně hrozné řeči; chovat tak, jak jsem se choval před 7 lety, nejistá mluva, sklon k tomu chlubit se zmíněnému mladíkovi o svých nápadnících a podobně. Nastal den D, hodina H. Byl jsem tam dřív než on. O dost. Celkem se tam mlčelo, já začal pít. Když přišel, byl jsem v uvolněné náladě. Pozdravil jsem na rozdíl od dob, kdy jsem byl dost nabroušený. V tu dobu byla party už celkem živá. Po nějaké době přišlo na chvíli, kdy jsem se s dotyčným dal do řeči. V tu chvíli jsem si vzpomněl na několik schůzek z minulosti. To, co jim chybělo, bylo tady i po letech. I můj strach z komunikace a nepříjemnost lidské blízkosti byla pryč. Je to někdo, u koho mi nedělá problém dívat se mu dlouho do očí. Někdo, u koho mi je fyzická blízkost dokonce příjemná. A řeč nevázne, není formální a chladná. Ano, tohle je asi důvod, proč zůstanu sám. Protože tohle všechno nedokážu najít u někoho jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat