"Tak... Pokud tohle čtete, konečně jsem dopsal příspěvek. Bylo tu hodně pokusů napsat něco o mém aktuálním stavu, ale vše šlo rovnou do koše."
Tak tohle byl úvod k dlouhému článku, který byl sice dopsaný, ale já ho smazal, aniž bych ho zveřejnil nebo si ho alespoň po sobě přečetl. Takže znovu, od podlahy a ve stručnosti. Raději vám budu svůj aktuální život přibližovat postupně a po kratších částech.
Vraťme se do doby před třemi týdny. Něco co začalo jako běžný rozhovor, vedlo k rozhovoru, který jsem v podstatě nezažil doposud nikdy. Z toho rozhovoru vyplynulo, že asi dostanu něco, co dlouhou dobu chci, ale nedostanu to podstatné, co chci. Víc vám k tomu zatím neřeknu. Nechte mi nějakou auru tajemna, ok?
Co bylo dál? Chvíli jsme se radoval. A pak jsem se začal hroutit.
V den, kdy se mi začaly klepat ruce, mi na facebooku vyskočilo, že na den přesně před deseti lety jsem se sebral a šel jsem na dlouhou túru do okolí abych vychodil svůj psychický stav. A bylo vymalováno. Stejná túra se musela zopakovat i po deseti letech.
Městem jsem skoro proběhl. Má mysl trpěla a kompenzační mechanismy vytvořily dalekosáhlou představu. V hlavě jsem reagoval na svůj život za posledních deset let, jako kdyby to byla televizní estráda.
Tenhle trip mě asi zachránil. I když do kupy jsme se dával ještě tři týdny. Teď o víkendu jsem začal být zase v pohodě. Až do dnes. Dnešek mou mentální stabilitu srazil k zemi jako domeček z karet. Více v dalších příspěvcích, tenhle je už dlouhý dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat