Tak tu budeme mít ještě jeden příspěvek ohledně mé práce. Zřejmě nestačilo, že nastoupila depresivní fáze mého onemocnění, ještě toho muselo být dost v práci.
Osudný úkol
Kolegyně byla nějakou dobu mimo kancelář a tak jsem všechny úkoly řešil sám. Když se vrátila, objevil se další úkol. Vzala si ho na starost a to se jí stalo osudným. To, že nepatří mezi nejmoudřejší lidi, které znám, je dost silný eufemismus. No a jednoho odpoledne mi volal šéf, který zjistil, že má kolegyně něco udělala špatně. Ten den mi bylo lépe, ale stále jsem bojoval s depresí. K tomu jsem řešil ještě jeden nový úkol.
Zůstal jsem přesčas a řešil problém, který nastal. Za řešení této situace jsem byl pochválen. A to jak v osobním mailu, tak ještě jednou před všemi kolegy. Úkol však bohužel stál mou kolegyni místo. U šéfa jsem se přimlouval, aby ji nepropustil, ale chyba byla prostě fatální.
Co bude a co bylo
A tak jsem tedy na oddělení sám. Úkoly, které jsem nesnášel a delegoval jsem je na kolegyni, které nevadily, jsou rázem moje. V plánu není zatím místo mé kolegyně obsazovat. Úkolů prý bude méně. Představa, že však budu sám, se mi úplně nelíbí, je to přeci jen více odpovědnosti. Ale zároveň teď nejsem v rozpoložení, kdy bych chtěl zaučovat nového člověka.
Více jsem se ale bál, když odcházela kolegyně, která zaučovala mě. I když některé věci jsem se naučil sám, protože jsem z důvodu nemocí nastupoval do dočasně prázdného oddělení, naučila mě dost. Odchod této kolegyně však měl naprosto jiné důseldky, než jsem předpokládal. Když tu nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci a udělat něco za mě, šel jsem do sebe a začal se projevovat mnohem schopněji, než předtím. A jsem velmi rád za zpětnou vazbu od kolegů, kteří si všimli mého profesního růstu za dobu, co jsem ve firmě.
Tak to bylo ohledně práce. V brzké době čekejte další příspěvky. Mám tu vypsané na papírku některá témata. Chci se věnovat specifickým situacím, které spouštějí mou sociální úzkost a také jedné věci, ve které osobně spatřuji zvášní kouzlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat