Když jsem vytvářel tenhle blog, přemýšlel jsem, jaký pseudonym si dám, abych mohl zůstat v anonymitě. V té době se mi dost líbilo křestní jméno Colton. Je to jedno z jmen, které mě jen tak napadly a když jsem si je hodil do googlu, zjistil jsem, že skutečně existují.
Co se týče příjmení, tak někho nejspíš napadlo, že jméno Indigo má odkazovat k indigovým dětem. Ale tomu tak rozhodně není. Jméno indigo má prostě a jasně odkazovat k indigové barvě. Historicky byla má nejoblíbenější barva vždy modrá a pořád mám tuhle barvu velmi rád. Časem jsem však začal mít rád také fialovou. A když mi bylo 14, zjistil jsem, že existuje odstín zvaný jako indigová modř, což je modrá, která je však trochu do fialova.
Pokud má mít zvolení této barvy jako příjmení nějakou symboliku, tak je to možná toto: Vdobě, kdy jsem byl nadšený indigovou barvou, začalo období, kdy jsem byl o něco zralejší a schopný přemýšlet nad abstraktnějšími věcmi. V té době se mi hlavou honily myšlenky podobného rázu, jako jsem při zakládání blogu plánoval příspěvky zde.
Indigové děti
A teď k těm indigovým dětem. To, že tento pojem existuje jsem věděl už, když jsem objevil indigovou barvu. Něco jsem si asi o tom přečetl. Ale k tomuto tématu jsem se dostal více až mnohem později. V době, kdy jsem se zajímal o ezoteriku.
Dne samozřejmě ezoteriku odmítmám, protože není založená na důkazech. Chci však zmínit, že pojem indigové děti mi přišel absurdní i v tom podivném období, kdy jsme nekriticky a velmi naivně jel na ezo vlně.
Na téma indigové děti jsem si přečetl několik knih. A můj dojem z nich byl následující. Většinou tyto knihy byly plné emotivních příběhů, jak měl nějaký mladý člověk problémy údajně z důvodu, že byl nadaný, výjimečný a podle knich i spirituálně vyspělejší. Když jsem si téma načetl, došel jsem k názoru, že patrně žádné indigové děti neexistují. A že postavy líčené v těchto příbězích nebyly žádná spirituálně mládež, ale spíše bezcitní a sebestřední jedinci, jejichž rodiče selhali ve výchově, což vedlo k tomu, že údajné "indigové děti" užívali drogy či měli jiné problémy.
Rodiče těchto jedinců si však odmítali připustit, že svým dětem nenastavili mantinely a zalíbila se jim myšlenka, že jejich děti jsou naopak výjimečné a proto nejsou schopné vést spořádaný život.
Touhla po mimořádném příběhu
A teď se dostáváme k tomu, proč se spoustě lidí líbí ezoterika. Ezoterika tu stojí jako protipól pro někoho fádního a nudného běžného života. Jsou tedy lidé, kteří nejsou spokojení svým běžným životem a zaujme je líbivý hlásek šarlatána, který jim vypráví o jejich velkolepém minulém životě.
Dovolím si typický hlásek ženy, která nenašela ve svém životě naplnění "... ale na Atlantidě jsem byl knězka."
Podobné myšlenky, že jsme v nějakém domnělém minulém životě měli podstatnou roli existují v různých variacích. A nemusí jít jen o kladné role. Jde většinou o role podstatné, ale můžou být i negativní (nacistický voják atd.)
Lidé jsou následně na svá přesvědčení o minulých životech pyšní. I když je to samozřejmě vysoce nepravděpodobné. Měli bychom tu samé atlantidské knězky, spoustu Kleopater, Nefertit apod. a žádné farmáře, kuchařky a jiné běžné role, kterých bylo mnohonásobně více než těch vyčnívajících.
A i kdybychom měli způsob, jak potvrdit, že existuje reinkarnace a dovedli bychom zjistit svůj minulý život, je to přeci jedno. Stejně bychom to nebyly my. Naše staré já by skončilo minulou smrtí a naše nové začalo našim narozením. Pokud chceme být hrdí na něco, co jsme dokázali, musíme to vytvořit během současného života, až pak je to náš úspěch.
Podobně však fungují také bludy během psychózy. Také sami sebe přesvědčíme o svém velkolepém údělu. Psal jsem o tom už v některém ze starších příspěvků, ale bohužel nevím, jak dohledat.
Slova závěrem
Na závěr bych chtěl ještě říci pár vět. Stejně jako jiní, i já mám tendence dosazovat sebe sama do velkých narativů. Také jsem měl vymyšlený velkolepý minulý život. A během ataky jsem viděl svůj velký úkol na tomto světě. Tenhle článek nemá za úkol lidi urážet, ale má být impulzem k zamyšlení se nad danou tématikou.
Není špatné žít běžný život. A je svým způsobem osvobozující najít v tom zalíbení. Proč si nevážit toho, že chodíme každý den do práce, kde jsme produktivní. Proč se neradovat z běžných nákupů a netešit se, co o víkendu zkusíme uvařit nebo proč si neužívat uklízení domácnosti při poslechu fakt hustý hudby. Je to přeci náš život a pořád lepší běžný a skutečný, než něco velkolepého, co je vymyšlené a vsugerované.
Taková technická poznámka: Abych článek neudělal zbytečně dlouhý vynechal jsem jednu myšlenku, které bych se časem mohl věnovat. Pasáž, kde jsem se zabýval tím, že naše "minulé životy" mohou být i negativní, dost nabízela možnost rozepsat se o karmě. Ke konceptu karmy mám v poslední době jistý přístup, který by bylo zajímavé v nějakém článku probrat. Daný článek však vyžaduje složitější úvahu, abych svou teorii mohl podepřít argumenty. Nechci se do toho pouštět jen tak. Je však možné, že v budoucnu se tématu věnovat budu.
Žádné komentáře:
Okomentovat