Někde na pomezí Malého města, kde žiju a vesnice Zlost, kde jsem strávil podstatnou část dětství, nachází se vesnice Kopečkov. V Kopečkově bývaly dvě hospody. Tu jednu už celkem dobře znám, stavujeme se tam s přáteli na našich četných výpravách. Tu druhou zavřeli rok předtím, než jsem začal pít.
A právě ta druhá, nepoznaná, zaměstnává mou mysl už roky. Jak asi vypadal lokál? Co za lidi tam chodilo pít? Co bych tam mohl zažít, kdyby se rozhodli zavřít krám až o pár let později? Tak přesně tohle byly mé základní myšlenky ohledně daného místa.
Dědictví roku 2019
Pak přišel rok 2019. Rok, kdy se tahle oblast stala absolutně krajinou mého srdce. Deset kilometrů od Kopečkova je velmi proslulý pivovar. A v roce 2019 začala velmi pěkná tradice. Pivo dvě v pivovaru, pak nakoupení lahvových piv na baru. Mezi pivovarem a Zlostí jedno pivo, na kraji Zlosti druhé, v té fungující kopečkovské hospodě závěrečné pivo a pak selfíčko na kopečkovské zastávce při čekání na vlak do Malého města.
Ta zavřená hospoda je totiž hned u zastávky. A stav, ve kterém tam vždy postávám, podporuje snění a sentimentálnost. Do takové míry, že jsem jednou vykřikl: "Já tu zavřenou hospodu jednou koupím!"
Sen?
Jaká je šance, že otevřete hipsterský podnik na vesnici, kde není ani tisíc lidí a uživíte se? No asi moc ne. Ale je to můj vzdušný zámek. Naučit se vařit level perfekt, udělat si jméno a pak otevřít lokál v téhle vesnici a tahat tam zákazníky z krajského města, se kterým má tenhle zapadákov celkem dobré spojení.
Na tenhle sen jsem myslel nezřídka, když jsem se snažil zlepšit úroveň mého vaření. Ach ten Kopečkov a jeho zapadaná poetika! Ale znáte to, jsou sny, které tu jsou proto, aby se snily a ne proto, aby se žily.
Žádné komentáře:
Okomentovat