Pravil jsem: "Zajímalo by mě, jestli ještě někdy budu mít ataku." Odpověděl, "To víš že jo!".
Když si však představím budoucnost, neberu v potaz možnost, že by se mi nemoc vrátila. Moje máma byla tuším diagnostikována na stejné psychické onemocnění a ataky si prodělala pouze v mládí a po porodu. Dnes nebere žádné psychiatrické léky a k psychiatrovi nedochází. Moje prognóza je ale zatím trochu jiná. A to, že léky budu užívat do konce života. Dříve mě tato představa naplňovala úzkostí, ale dnes se s tím dovedu smířit. Cukrovkář se také nebrání tomu, že užívá inzulin. Hlavní je minimalizovat možnost relapsu.
Představa, že by se mi nemoc vrátila v plné síle se mi nelíbí, protože se nechci chovat tak, že bych se méně ovládal. To mi vadí i u větší opilosti, protože člověk často ztrácí důstojnost a ten pocit studu opravdu nemám rád. Doufám, že to jen není má domněnka, ale mám pocit, že jsem celkem emočně a intelektuálně povyrostl, alespoň tedy z toho hlediska, že si dokážu hlídat své psychické zdraví. Samozřejmě jsou zde ještě další možnosti, jak snížit riziko návratu nemoci. Například vysazení alkoholu nebo pravidelná psychoterapie. Vzhledem k tomu, že se mi nechce otevírat se někomu cizímu, dovedu si spíše představit tu abstinenci.
Žádné komentáře:
Okomentovat