Přišlo období, kdy se mě text písní dotýká mnohem více než obvykle. Velmi často mi po tváři začne téct slza. Co to znamená?
V jednom ze starších příspěvků jsem popisoval, jak chápu Tolstého knihu Vzkříšení. Chápu ji jako obnovení starých ideálů. A k tomu u mě nedávno došlo. V lednu jsem rytmickou chůzí procházel místem, se kterým mám spojené stěžejní vzpomínky. Zahleděl jsem se na dráty vysokého napětí, náhle jsem měl pocit, jako by mou hlavou prošla vlna elektrické energie. Mé podvědomí náhle uniklo z cely, ve kterém ho drželo vědomí. Po návratu domů se vše však vrátilo do bodu status quo. Jenže, ... Přišel únor. A vydal jsem se podobným směrem, jen jsem dané místo viděl z jiného strany, tudíž z jiného pohledu. A z jiného pohledu se znovu vrátila vzpomínka hluboko vtisknutá do podvědomí. Po návratu domů znovu došlo k návratu status quo. A pak? Pak přišel březen a s ním trochu delší trasa, kterou jsem kvůli času nešel hodně dlouho. Jemné kapky deště dopadaly na mou hlavu a ramena a v mysli jsem hledal útočiště v nedaleké vesnici. Sice se k ní nevázala tatáž vzpomínka jako k místu, kde došlo ke krátkodobému návratu ideálu, ale přeci jen to spolu souviselo. I když jsem až do té vesnice nedošel, měl jsem ji na paměti. Zvolil jsem ji jako soudce své mysli. A vesnice pravila, že věci, které se zdály být ztracené, se mají vrátit. A bylo rozhodnuto. Čekal jsem však trochu, že se má mysl bude pokoušet o další status quo. Když obroda mé mysli nepominula ani druhý den, bylo jasno, že se má mysl posunula. Druhého dne, když jsem se chystal jít spát, jsem však neusnul. Až do půlnoci jsem nespal a přemýšlel. Myšlenky té noci nepominuly ani ráno. Ani celý následující týden. Nová míza pro mě znamenala nové epizody hypomanií. Postupně se však srovnávám a snažím se novou energii využít produktivně. Některé příběhy nemají jen konec. To, co se koncem zdá, je jen koncem zdánlivým. A nový začátek znamená navázat nit tam, kde jsme posledně skončili.
Omlouvám se, že zde nebudu zmiňovat, co mám tímto příspěvkem namysli. Má blogerská anonymita není taková, jak jsem zprvu plánoval a nejsem si jistý, kdo všechno můj blog čte. A jsou lidé, kterým bych zatím nechtěl dopodrobna vyjevit své současné myšlenky. Někdy se štěstěna usmívá více, pokud je ukryta pod rouškou tajemství.
Žádné komentáře:
Okomentovat