Vraťme se v tomto příspěvku do mé puberty. Někdy okolo mých 16 let. Byl jsem tenkrát VELMI hubený. Jak moc? A jak k tomu došlo?
Vždy hubený
Hubený jsem byl vždy. Už od školky mi nechutnalo téměř žádné jídlo a nepociťoval jsem ani pocit hladu. Měl jsem rád jen sladké věci. Co jsem naopak naprosto nesnášel bylo maso. Jíst maso mě dospělí nutili celé dětství. A já jsem naprosto trpěl. Neměl jsem proto tenkrát žádný etický důvod, ale ta chuť mi přišla odporná. Ale nechutnala mi ani zelenina. Byly tu ale vlastně typy masných výrobků, které jsem jedl. Párky, buřty a salámy. Má strava se však skládala hlavně z bílého pečiva, másla, sýru, medu, marmelády, sušenek, čokolády, bonbonů a podobně. Občas jsem byl donucen dát si nějaké ovoce či kešu ořechy.
Vím, tahle strava byla těžce nezdravá. Přesto jsem byl jedno z nejzdravějších dětí v okolí. Byl jsem ale velmi hubený.
Hubený jsem byl pak i v pubertě. Jelikož jsem objevil kolové nápoje a chipsy, místy jsem byl nepatrně silnější, ale ne výrazně.
Ta láska
V pubertě přišla první zamilovanost. Nějak jsem tušil, že to nikdy nedopadne. A sice nevím, jak to spolu souviselo, řekl jsem si, že právě proto musím hubnout. Jelikož mi jídlo opravdu nechutnalo, bylo to snadné. Postupně jsem začal jídlo osekávat, až jsem skončil u jedno jídla denně. Snídani jsem vždy nenápadně vyhodil a vyhnul jsem se i večeři. Oběd jsem si ale dal. To z čisté vypočítavosti. Věděl jsem, že u oběda mě vidí nejvíce lidí jíst.
Rozhodl jsem se sem nepsat svou výšku a váhu. Aby jste však měli představu kam to vedlo, napíšu sem své tehdejší BMI. V tom nejextrémnějším bodě jsem měl BMI 15,92. Normální váha začíná od 18,5, vše pod ní je podváha. A tuším, že nás ve škole učili, že 13 a méně představuje ohrožení života.
K tomu všemu jsem ještě chlastal první ligu. I když jsem byl značně podvyživený, zvládal jsem toho vypít více než mí vrstevníci.
Anorexie? Kdy přišel bod zvratu?
Nevím, jestli to byla úplně anorexie. Neměl jsem předtím pocit, že jsem byl tlustý. A jak jsem hubl, vnímal jsem, že jsem hubenější a hubenější. Ale měl jsem z toho radost. Byly to spíš nějaké sebedestruktivní sklony.
Večer jsem měl problémy usínat, budilo mě kručení žaludku a místy jsem měl křeče.
Naštěstí tenhle extrémní stav netrval dlouho. Jak jsem se z toho dostal? Byla tam souhra více věcí.
1) Došlo mi, že hladověním nedosáhnu toho, že mi bude lépe. Svou lásku tak nezískám. A jen mi bude každý večer tak neuvěřitelně špatně, jak mi bylo.
2) Tajně jsem koukal do nedělního blesku, kde se daly koupit tapety na mobil se svalovci. Jednou jsme se prohlížel v zrcadle a najednou jsem měl pocit, že jsem zrůda. Vyčnívající kosti, všude samý vřed. Napadlo mě, že bych mohl zkusit taky vypadat svalnatě. Rozhodl jsem se tedy, že ukončím hladovku a začnu cvičit.
3) Máma mi sehnala brigádu. Moje šéfová zjistila, že nechodím na svačinové pauzy, které jsou dané ze zákona. Nakázala mi, že po tuším čtyřech hodinách práce si musím jít koupit jídlo a udělat si svačinovou pauzu.
4) Mamka zpozorovala, že jsem velmi hubený a strašila mě tím, že začnu kolabovat, jako kolegyně v její práci. Než brzy ráno odešla do práce, připravila mi svačinu do školy a dala mi ji do batohu.
5) V létě nastoupili sezónní brigádníci tam, kde jsem pracoval. Bavil jsem se s jednou brigádnicí, která nadšeně hovořila o své oblíbené svačině. Podle postupu, který mi řekla, jsem si tuhle sváču zkusil připravit doma. Celkem mi to i chutnalo. Časem jsem si recept upravil. Rohlík jsem nahradil toastem a přidal k tomu zelené olivy. Začal jsem to snídat před školou. Ale vhledem k tomu, že jsem nebyl navyklý tolik jíst, tak jsem občas po snídani zvracel.
Zde tenhle příspěvek ukončím. Brzy bude mít pokračování, kde se podíváme, jak to bylo dál a také na opačnou stranu mých problémů s váhou.
Žádné komentáře:
Okomentovat