Propast jménem šílenství

Kdesi v období, kdy už se nemoc projevovala, ale stále jsem si neuvědomoval, že jsem psychicy nemocný, se nachází jedna z procházek za velmi pochmurného počasí. Zima zalézala pod kůži, ale už jsem byl velmi blízko domovu. Stoupal jsem do mírného kopečku. Zrovna tuhle cestu znám nazpaměť a vím, jak vypadá ulice nad kopcem. Mírné stoupání však bylo přkvapivě delší než obvykle. V mé mysli vše vypadalo odlišně. Na konci kopečku nestála stará známá ulice, ale široká a hluboká propast. Propast, ze které šlehali plameny pekelné. Stál jsem na okraji a zíral jsem dolů. Všechno, co jsem považoval za drobé, padalo do propasti. Hladové plameny si prohlíželi mou duši a zkoumali, zdali jsou schopné schodit mě dolů. Výjev to byl velmi živý, i když byl pouze v mé hlavě. Peklo, které se snaží získat sílu z mých slabostí se rozprostíralo přede mnou. Pohltil mě pocit hutné melancholie. Nevím, jestli jsem to ráno vstal z postele šťastný nebo chmurný. Pokud jsem vstal veselý, tahle bezedná jáma stravovala veškeré mé veselí. Přemýšlel jsem, jestli podobný obraz vidím ve své mysli proto, že jsem se zrovna ten den pokoušel dostat do stavů změněného vědomí. Nebo jestli tahle myšlenka je jen vizualizací mých neošklivějších myšlenek.Na tenhle okamžik si čas od času vzpomenu a říkám si, jestli peklená jáma nebyla metaforou samotného psychického onemocnění. A pokud nebudu dodržovat psychickou hygienu, pohltí mě peklo mé mysli. Možná tahle jáma existuje, ale možná také ne. Každopádně je dobré si ji čas od času připomenout. Strach z pádu do pekel budiž mi strašákem, který mě odradí od zcestí.

Vyhni se temnému lesu

Jsem člověk, který často trpí deja vu. Nevěřím, že to je pouze neurologický jev. Mimo jiné významy, které připisuji tomutu jevu, je zde také význam výstražný. Vzhledem k tomu, že silná deja vu byli často předzvěstí relapsu (návratu) mé nemoci, dávám si proto pozor. Ikdyž tato opatrnost je spíše intuitivní. Koncem jara jsme s kamarádem seděli u rybníka za hranicí našeho města. Popíjeli jsme a náhle jsem načal velmi abstraktní rozhovor. Došlo mi, že stejný rozhovor jsme už kdysi vedli. Kamarád mi to potvrdil. To byl pouze začátek silného deja vu. Měl jsem pocit, jako by se veškeré naše věty pouze opakovali. Vysvětloval jsem kamarádovi, že je to velmi komplikované deja vu, že už minule tahle situace představovala deja vu. Nemohli jsme si však vybavit, kdy jsme podobný rozhovor vedli. Vyslovil jsem větu: "Zeptám se tě Wille na to stejné, co minule, kam tedy půjdeme teď?" (technická poznámka: Will je krycí jméno.) Nadhodili jsme dvě místa na možné pokračování tohoto menšího výletu. Sousední město a nepříliš vzdálená vesnice. Will byl pro vesnici. Nemůžu popřít, že mě to tam ten večer také netáhlo. Ale pokaždé, když jsem se zadíval tou noční krajinou na les, kudy by jsme se museli vydat, jímal mě pocit neurčitého strachu. Pocit deja vu byl tím směrem velmi silný. V mysli jsme však viděl zvláštní záblesky světelných paprsků. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že pokud se vydáme tím směrem, vrátí se mi během tohoto večera má nemoc. Čím víc jsem si les z dáli prohlížel, tím víc jsem v hlavě cítil pocit, kdy mysl ovládá šílentví. Přesto jsem chtěl vědět, proč zrovna od tamtud cítím něco tak silného. V kostech jsem cítil těkavý proud neznámé síly. Otočil jsem se směrem k druhé variantě výletu. Při pohledu na nepříliš vzdálené město jsem věděl, že tam bych šel v naprostém klidu, že tam nic špatného nehrozí. Řekl jsem kamarádovi své dojmy a vyrazili jsme tedy do města. Je to zvláštní, protože do stejného města jsem se v následujícím týdnu dostal ještě dvakrát a pokaždé jsem cítil deja vu. Bylo to však deja vu, které vě mě spouštělo vlnu zvědavosti, nikoli hrůzy. Měl jsem pocit, jako bych přehodil výhybku svého osudu na bezpečnou kolej.

Mimochodem, v opakovaných deja vu pronáším tuto větu: "I to, že tuhle větu řeknu, je součástí deja vu, tuhle větu jsem minule řekl taky, teď, jak ji říkám, mám i z ní samotné deja vu." Vím, že řečnická úroveň této věty je velmi nízká, ale doufám, že jste pochopili, co jsem tím chtěl říci. Tento zvláštní stav, kdy mám pocit, že se vše už opakuje, zahrnuje i tento prostý komentář.

Ten, který jednou uteče

Na mém psacím stole už dlouhou dobu leží papír, na kterém se kupí témata příspěvků, o kterých bych chtěl psát. Zde na blogu mám hotový příspěvek, který jsem chtěl zveřejnit už předevčírem, ale ještě jsem ho nestihl překontrolovat. Ale teď je příval emocí tak silný, že jsem se rozhodl rozepsat se na jiné téma. Píseň, která mi běží v přehrávači v několika různých zpracováních,jako by mě přesvědčovala o tom, že bych se měl dát na útěk. Horečnatý pocit v mé hlavě spojený s myšlenkou na to, že se jen tak seberu a začnu nový život, je nejsilnější,kam mi paměť sahá. Vím však, že jsem zbabělec a navíc si uvědomuji všechny strasti spojené s náhlým útěkem. Vím tedy, že to neudělám. Ale s touhle myšlenkou si pohrávám rád. Naplňuje mě při ní pocit vášně, odhodlání, ale zároveň zoufalství. Na tento vzdušný zámek nemůžu dosáhnout, ale jeho třpytící se záře je transcendetální. Představuji si sám sebe, na tváři sluneční brýle, v ruce cestovní tašku. Je to velmi kompulzivní černá linka. Moje cesta na nádraží a pak vstříc novým obzorům zůstává pouze v mé fantazii. Je zde v bezpečí, protože není skutečná. A tak jí nehrozí ztroskotání. Nic není takové, jak si to vysníme, pouze věci, o kterých jenom sníme a nedáme jim příležitost stát se skutečností.

V náručí šílenství

"Pane Indigo... Pane Indigo..." šeptal hlas, který jsem si nedokázal spojit s nikým, koho bych znal. Porozhlédl jsem se po okolí, ale nikde ani živáčka. "Kdo by to tak mohl být?" řekl jsem si v duchu. O to víc mě překvapilo, když se mi náhle dostalo odezvy. "Kdo jsem? Na tom nezáleží..." Došlo mi, že původce toho hlasu není nikdo, koho bych přehlédl, šeptání bylo pouze v mé hlavě. Hlas pokračoval. "Mám pro vás zajímavou nabídku. Dám vám sílu, která vám pomůže znovu se postavit na nohy a stoupat výš a výš. Budu však potřebovat něco na oplátku!" Má vrozená pověrčivost mi vnukla myšlenku, co na oplátku budu muset nabídnout. "Duši neupíšu!!" pravil jsem podivnému šepotu, který se ozýval v mé hlavě. "Nechci po vás, aby jste upsal svou duši, budu chtít jen něco malého a bezvýznamného, váš zdravý rozum. Nebojte, přijít o rozum vůbec nebolí. Dokonce se to dá považovat za dobrodružství." ...

Ano, tento blog jsem založil, abych se podělil o své šílenství. Výše napsané řádky a další podobné příspěvky v tomto duchu, které se zde objeví jsou jakýsi přepis strohé reality do mého vnitřního světa. Šílenství? Nemyslím to z nadsázky, abych sám sobě dodal auru prokletého básníka. Je to už dlouho, kdy mi byla diagnostikována psychóza. Ke svému onemocnění mám zvláštní vztah. Vyhrabal jsem se ze stavů, kdy jsem nebyl schopen mluvit smysluplně. Bludy odezněly, přestal jsem být dezorientovaný a podobně. Nemoc jako by téměř ustoupila. Umím žít životem zdravých lidí a své bláznovství transformuji do psaní. Má fantazie touto nemocí velmi získala. Když jí nechám volnost, vidím příběhy, scény protkané černými linkami. Svůj život a to co vnímám, přetváří má mysl samovolně v shluk obrazů a videí. Berte tento příspěvek jako předzvěst příspěvků dalších. Nevím ještě, co všechno sem dám. Jestli sem dát nějaké střípky pobytu v blázinci, nějaké vtipné historky nebo zkušenosti z návratu do reality a tím, jak jsem se se vypořádal s nemocí tak, abych byl schopný žít v rámci možností běžný život. Pokud vás zajímá něco konkrétního ohledně života s psychickým onemocněním, napište do komentářů, jsem otevřený člověk a na otázky na tohle téma jsem zvyklý.

Ve snách

Královna Mab mě v noci na dnešní den požehnala překrásnými sny. Přikládám snům mnohem větší váhu než ostatní. Věřím, že sny mohou vyobrazovat posmrtný život. Nebo jinou realitu, která je ale neméně skutečná než ta, ve které žijeme. Můj nejoblíbenější druh snů jsou sny o lásce. Obvykle projasní následující den. Sny jsou tancem podvědomí, to mé je plné citů. Proto po probuzení cítím, jak má mysl oplývá něhou a oddaností. Získávám "brnění" a ztrácím strach z nemocí a smrti. Věřím totiž, že poté, co má svíčka dohoří, propadnu se do něčeho velmi podobného snové realitě.

Mračna nad dobou blaženosti

V hlavě mi čas od času vystane jedna mrazivá myšlenka. Nejvíce je spojená s knihou Saturnin. Děj knihy se tuším odehrává v dvacátých letech dvacátého století, případně začátkem třicátých let. Prostředí knihy působí tak bezstarostně. Vše je pokryto barvami veselí. Dnes už však víme, co přišlo krátce na to. Kniha pobavila, ale po přečtení jsem propadl melancholii. Vím, že postavy v knize nejsou skutečné, ale přesto jsem si neodpustil ustaraně přemýšlet, co se dělo poté, co kniha končí. Takových případů je více. Když sledujeme minulost, oplýváme zvláštní nadpozemsky děsivou mocí. Mocí vidět za roh. Kladu si proto otázku, je naše generace někým, kdo přijde o výsadu své bezstarostnosti? Bude nějaký čtenář plakat nad nevědoucím klidem postavy zasazené do naší doby?

Zjevení Chamontské

Vzhledem k tomu, že je léto, řekl jsem si, že je vhodný čas na čtení. Zrovna jsem dočetl knihu, která mě velmi oslovila. Neřeknu vám, kterou, ale pokud jste spřízněným knihomolem a poznáte, o kterou knihu šlo, napiště její název do komentářů. První správná odpověď si získá můj obdiv. Tato kniha je o mladé kurtizáně, která se snaží využít své krásy, aby nabyla majetku. Když tráví čas na venkovském sídle, které opatřil její milenec, rozhodne se vydat se na výlet po okolí se skupinkou pochybných dam a jejich společníky. Projíždí kolem monumentálního sídla. Z kostela zrovna vychází stará žena, která na první pohled budí dojem majestátnosti. Jedna ze společnic kurtizány ji poznává. Je to dříve velmi slavná prostitutka. Nyní je jí přes 80 let, čas sice odvál její mládí, ale její tvář na oplátku získala monumentality. Její dochovalost a respekt budící majetek očaruje mladou kurtizánu a toto zjevení vzbudí v ní touhou dosáhnout stejných výšin. Toto zjevení Chamontské ve mě probudilo směsici myšlenek. Myšlenek v propadnutí vlastní prostopášnosti a následného znovuzískání důstojnosti. Nejsou to nové myšlenky, ale bez obrazu, který mi tato kniha vyjevila bych nebyl schopný vše vidět tak živě. Bylo by pošetilé poklesnout (sice jiným způsobem než dámy v této knize), jen proto, aby člověk mohl znovu nabýt nějaké úrovně. Tento jev však skutečně existuje. Zobecněme to na to, že člověk udělá chybu v době, kdy ví, že je to chyba, aby se následně vydrápal na životní vrchol z mnohem hlubšího dna. Jednou mě na nádraží požádal jeden alkoholik o to, abych mu dal peníze na alkohol, aby se mohl pořádně opít před tím, než půjde na protialkoholní léčení. Vím, že se nejspíš ve skutečnosti ani léčit nechtěl. Ale napadlo mě, že se chce možná jen propadnout ještě o kousek níž, ujistit se, že je dostatečně hluboko, aby mu nezbylo než se vydrápat zpátky. Vytáhl jsem peněženku a dal jsem mu částku větší, než o kterou mě požádal. Nasedl jsem do vlaku a upřímně jsem si přál, že se od poslední láhve vína odrazí a znovu neklesne zpět.

Motlitba za střízlivost

Vzhledem k tomu, že jsem pití omezil na minimum, není tento příspěvek aktuálním tématem, ale přes to bych se chtěl podělit o své pochody mysli ze chvil, kdy jsem opravdu přebral. Čím jsem starší, tím je pití alkoholu ničivější. Ale i dříve jsem se dostal prostřednictvím alkoholu do stavu, kdy mi opravdu nebylo dobře. Po návratu domů jsem začal psát někomu z kamarádů, o tom, jak strašně mi je a doufal jsem, že se z opilosti "vypíšu". Po několika takových pokusech mi došlo, že to můj stav nezlepší. Přesto jsem ve stavech, kdy jsem byl takzvaně nalitý nepřestal hledat nějaký bod, na který bych se mohl upnout, aby se mi ulevilo. Často to byla myšlenka, že už nikdy nebudu pít a zítra začnu žít naprosto zdravým životním stylem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem druhý den opravdu sekal naprostou latinu. Po raní sprše jsem se pustil do studia, úklidu a odpoledne jsem si dal dlouhou procházku. Jindy jsem si zase v mysli představoval jednu svou tajnou lásku a vedl jsem v hlavě monolog této osobě určený. To však nejspíš nebyl důsledek opilosti, ale deprese, kterou alkohol vyvolal. Noci opilosti byli nezřídka noci silných myšlenek, které jsem si však ráno nedokázal vybavit. Často jsem smlouval s vlastní myslí nebo přemýšlel nad tím, zda je možné pomocí pouhého odhodlání náhle vystřízlivět. Hledal jsem tlačítko, které stistknu a náhle se budu cítit svěže. Jak stárnu, začíná mi vadit, jak je v naší společnosti pití alkoholu zvykem. Alespoň jsem se naučil opravdu "chodit na jedno" nebo na dvě. Když si mám představit, že bych si dal například 10 piv, je mi špatně aniž bych si vůbec loknul.

Hvězdné nebe

Včerejšek byl nocí padajících hvězd. Tedy perseidů... Ale teď o těch pravých hvězdách. Už roky je pozoruji naprosto fascinovaný, dá se říci, že se klaním jejich majestátnosti. Která z nich je životodárná jako naše Slunce? Je to tahle? Ptám se a zrakem zkoumám jednu za druhou. Je to zvláštní pocit, snažit se alespoň fantazií douhlédnout na takovou dálku a představit si, jak jiný inteligentní tvor sleduje hvězdné nebe, kde se ve spleti tisíců a tisíců hvězd ztrácí ta naše. Občas ještě trochu víc popustím uzdu fantazii a omýlám jednu svou hypotézu. Co, když ti, jejichž život na naší planetě již skončil,žijí teď někde tam daleko ve svitu nové hvězdy?

Únik do snadnější reality

Vzhledem k tomu, že se u mě dnešek tak trochu točí okolo světa počítačových her, vzpoměl jsem si na výrok jednoho mého kamaráda. "Víš... moc věcí se mi v životě nedaří, proto si rád zahraju něco na počítači, tam zažívám úspěch, který v tom realném světě nepřichází." Je jasné, že se virtuální realita pro spoustu lidí stává formou úniku před skutečností. Já sám volím strategii "uniknout, pocítít, vrátit se a budovat". Zrovna hry ze série The Sims jsou pro mě dobrým pomocníkem při této strategii. A jak to funguje v praxi? Nejdříve si vytvořím postavu, která symbolizuje mě samotného. Potom této postavě začnu vytvářet takový život, po kterém toužím ve skutečném světě. Dosáhnu ve hře svých snů a vrátím se zpátky do reality. Dosáhnout úspěchu ve hře je velmi snadné. Tento úspěch podnítí touhu po skutečných výsledcích a do reálného světa se vracím velmi motivovaný. Vše je sice stejně obtížné jako dřív, ale jsem najednou více optimistický. Virtuální realita může člověku občas velmi pomoci. Užívá se jí dokonce k léčbe některých druhů fobií. U počítačových her se však nesmíme zcela upnout na hru samotnou, ale v pravou chvíli se vrátit zpátky do reálného světa. Hra je jen taková rozcvička před samotným cvičením.

Alterego získává tvář

Vzhledem k tomu, že tento blog se snažím psát víceménně anonymně, nehrozí, že bych sem v dohledné době nahrál fotky své tváře. Přesto jsem se rozhodl dát jménu Colton Indigo nějakou podobu. Pokusit se o kresbu jsem si zatím netroufnul. A jelikož žijeme v době počítačových her, vyrobil jsem si novou tvář ve hře The sims 3. Fotky najdete na facebookové stránce (odkaz vpravo nahoře). Postavě, kterou uvidíte na fotkách, bohužel podobný nejsem. Ale kdybych mohl, rád bych tak (alespoň na nějakou tu chvíli) vypadal. Při tvorbě svého herního alterega jsem se dosytosti vyřádil a použil jsem styl, o který jsem se pokoušel v době své puberty. 

Vzkříšení

Jednou jsem k narozeninám dostal knihu od Tolstého, Vzkříšení. Dlouhou dobu čekala na přečtení, až se konečně dočkala. Na začátku knihy jsem si lámal hlavu nad jejím názvem. Kniha nepopisuje to, jak někdo vstal z mrtvých, ale přesto je její název opodstatněný. Hlavní postava je kníže, kterému je něco málo přes třicet let. Ve svých myšlenkách se vrací do doby svého dospívání. Vzpomene si na své tehdejší ideály a znovu nalézá jejich sílu a žár. Ano, jsou to jeho dávná přesvědčení, co je vzkříšeno. 

Teď trochu odbočím. Velmi zajímavá mi přijde fráze: "I/He/She/... never left." Česky: "Neodešel/la nikdy". I přesto, že ji ve filmech slýchávám celkem často a začíná se stávat tak trochu cliché, je to pro mě svým způsobem černá linka. Já sám jsem nikdy neodešel. Jinak řečeno, nikdy jsem "to" nevzdal. Ideály, které jsem si vybudoval v sedmnácti letech neustále zažívají další a další renesanci, své opětované vzkříšení. Samozřejmě, že časem člověk dospěje k názoru, že některá stará přesvědčení byla zcestná, protože dospíváme. Přesto je však dobré hledat ve vlastní minulosti věci, které byly správné. Některé myšlenky, které člověk má v mládí dokáží svou úrovní předčit jeho věk dokonce i o několik dekád. Navíc, jak stárneme, mnozí z nás propadají pesimismu a ztrácejí odolnost mladých. Vzkříšení starých ideálů nám proto může vrátit elán, kterým jsme dříve oplývali.

Láska a nenávist

Ano, láska se časem opravdu může změnit na nenávist. A poté na ignoraci. Ale nepřeskakujme a vraťme se k té nenávisti. Když jsem na tom byl bledě a cítil ostrou bolest na hrudi, opakoval jsem si jednu "karmuničící" mantru. "Pořád k tobě něco cítím. A kdyby tvé největší přání byla materiální věc, například nějaký ojedinělý klenot, udělal bych cokoliv, abych ho získal. To kvůli tobě... A před tvými zraky bych tuhle věc zničil." Měl jsem pocit, že přesně tohle si daná osoba zaslouží. A stále na tom trvám. Jen ať pozná, jaké to je, když se vám to největší přání nemůže už nikdy splnit. Teďí ze mě nemluví nenávist. Naopak, cítím se naprosto klidně, staré rány už se zahojily. Přesto, bych tohle dané osobě přál, bral bych to jako životní zkušenost, která by byla vhodná.

Tento příspěvěk, konkrétně hypotézu o získání klenotu a jeho následném zničení nazývám "hra na posedlost" (obsession game), více o hře na posedlost najdete na facebooku pod #hranaposedlost.

Jen na malou chvíli

Vydal jsem se na obvyklou podvečerní vycházku. Polní cesta byla měkká a poddajná, takže cesta ubíhala vcelku rychle. Za chvíli už se přede mnou rýsovaly střechy sousední vísky, které už dlouhá léta říkám Little Heaven. Náhle jsem si vzpoměl na zvláštní pocit v břiše, který se dříve s velkou pravidelností dostavil, když jsem vkročil na území Little Heavenu. Nevybavilo se mi sice vše, ale přesto jsem jakoby v mlze cítil vrušení z minulosti. První láska sice velmi bolela a vyhrabával jsem se z ní roky, ale přesto jsem chtěl na malou chvíli cítit to, co dřív. Vrátit se tak na několik dní do puberty, kdy člověk sice neuvažuje úplně racionálně, ale vše je o to intenzivnější. Ten hutný oblak neznáma, který halí začátek dospělosti činil z puberty dobu, o které by se dalo říci, že je magická. Sice si říkám, že by bylo hloupé vrátit se zpět do doby, kdy toho člověk znal o životě ještě méně než teď, ale jsem nostalgik. Nezapomínám na všechny ty rány, co se hojily velmi pomalu. První láska je však síla, kterou těžko předčí nějaká jiná.

Netradiční vzor

Poslední dobou vzpomínám na člověka, který se na malou chvíli objevil v mém životě. V té době mu bylo 22 let a stále studoval střední školu. Jeho rodinná situace byla komplikovaná, finance měl omezené a ještě k tomu byl závislý na drogách. Potkali jsme se v nemocnici a sdíleli jsme dvoulůžkový nemocniční pokoj. Oba dva jsme prohlásili, že přestaneme kouřit. I když jsme následně sdíleli krabičku cigaret.  Naše komunikace byla útržkovitá. Vzhledem k tomu, že jsme si v nemocnici oba pobyli hezkou řádku týdnů, bylo zajímavé sledovat, jak řešil abstinenční příznaky. Polovinu dne posiloval, i přes to, že zde nebyli vhodné posilovací stroje. Nemocniční budova byla vybavena pouze jedním sotva funkčním rotopedem. To mu však nebránilo posilovat s vlastní vahou. Kliky, dřepy a další cviky, na které si vzpoměl postupně budovaly jeho postavu. Užn na první pohled se zdálo, že je v dobré kondici. Druhou část nudného dne zaplnil tím, že četl. Četl všechno, co se mu dostalo pod ruku. Většinou populárně naučné časopisy. Sama jeho ošetřující lékařka mu půjčovala drahé časopisy o psychologii, které by si jinak nemohl dovolit. Jak jsem říkal, bral drogy. Z mého pohledu byl důvod, proč je bral to, že hledal něco, co ho nastartuje k hledání životní sílu. Vím, nic to nemění na tom, že braní drog je negativní činnost. Bylo mi líto, že jeho náhlá touha sám sebe "vycepovat" nezačala někde jinde než u braní narkotik. Přemýtám, kde teď je a jak se mu daří. Nemám na něj však žádný kontakt. Doufám, že se mu podařilo vysadit nežádoucí látky a jde si za svým snem vyhrabat se z nepříliš šťastných začátků. Také mě napadlo, že z jeho chování, které jsem před sebou viděl, bych si mohl vzít ponaučení. Nesmlouvavě budovat fyzickou i mentální sílu může zmírnit tlak vnějších podnětů, které by slabého člověka srazily na kolena.

Facebooková stránka

Dnes jsem založil facebookovou stránku, která nese stejný název jako tento blog. Zjistil jsem, že většina věcí, které jsem si přes více než rok chystal do šuplíku je většinou statusová tvorba. A napadlo mě, že bude vhodnější sdílet na facebooku než zde. Odkaz na facebookovou stránku najdete v liště na pravé straně. 

Náplast

Vzhledem k tomu, že se stávám stále těžším a těžším hypochodrem, věřím, že mé zdraví není nejlepší. Má mysl žije v mylné představě, že už teď je mé zdraví velmi chatrné. Nechci však jen nečinně přihlížet. Představuji si svůj organismus jako nádobu, která postupně praská a já jednotlivé trhliny zalepuji. Je to zvláštní druh smlouvání s nemocí, o které nevím, jestli je skutečná. Historie mého internetového vyhledávače je plná hesel popisující jednotlivé neduhy. Vyhledávám různé byliny a potraviny, které mají mít blahodárný vliv na organismus. Smlouvám s vidinou nemoci a vlastním tělem. "Ráno jsem vypil horkou vodu, zacvičil si, dal si výživnou a zdravou snídani a odpoledne se půjdu projít do přírody. Vidíš, snažím se, proto mám právo na to cítit se fyzicky dobře!"  Vše svým způsobem uvažovánání pouze zhoršuji. Snaha žít zdravě tam, kde mi to má vůle dovolí není řešení, které by tomto momentě nejvíce pomohlo. Bylo by více příhodné naučit vlastní mozek oprostit se od neustálého a obsesivního přemýšlení nad možnými zdravotními riziky. Dodnes nevím, jestli věřím v teorii přitažlivosti. Přesto se bojím, že si těmito myšlenkami opravdu něco přivolám. Negativní myšlenky jsou ostatně k ničemu. Smysl mají pouze myšlenky pozitivní a konstruktivní nápady jak řešit situaci, kdy problémy skutečně nastanou. Někdy je dobré mít plán, co dělat, když se stane něco nepříjemného nebo zničujícího. Ale neustále o tomto plánu přemýšlet se může samo o sobě stát velkým problémem.

Dokola a dokola

Není dne, kdy bych neposlouchal hudbu. Ale způsob, kterým ji poslouchám je podle slov mého otce k zbláznění. Většinou totiž poslouchám jednu skladbu neustále dokola. Píseň mě dokáže natolik očarovat, že se nedokážu odtrahnout od jejího podmanivého kouzla. Avšak, jak dny běží, začínají jednotlivé skladby ztrácet své kouzlo. Posléze poslouchám daný song jen z toho důvodu, že jsem doposud nenašel jeho následovníka. Vzhledem k tomu, že poslouchám z velké části soundtacky, snažím si nalezení další hudební drogy usnadnit tím, že si pustím nějaký zajímavý film. Často opravdu naleznu novou zvukovou kulisu mého života. První den, kdy začnu poslouchat novou skladbu a její melodie je ještě čerstvá je její síla nadpozemská. Cítím, jako by mi žilami proudily kousky ledu a na pažích mi vyskočí husí kůže. Jednou mě dokonce napadlo, že husí kůži zachytím fotoaparátem a fotku umístím jako komentář k této písni na některou ze sociálních sítí. Ale takový exhibionista nejsem. Vzhledem k tomu, že krásná píseň dovede mít větší účinek než silná cigareta, zamyslel jsem se nad jistou věcí. Napadlo mě, že by bylo zajímavé mít příležitost "vynulovat ohranost" všech songů, které mě takto zaujali a pustit si je jeden zadruhým. Zajímalo by mě, jak by vypadalo takovéto předávkování hudbou. Škoda, že to není možné zjistit.