Koncem minulého kalendářního roku mi umřela mamka. Přemýšlel jsem, že se z toho vypíšu nějakým příspěvkem zde na blogu, ale odhodlal jsem se až teď.
Prášky na úzkost?
Vzhledem k tomu, že tohle je chvíle, které jsem se bál od útlého dětství, předpokládal jsem, že se tahle chvilka neobejde bez nějakých prášků na úzkost. Zatím jsem neměl ani jeden.
Druhá věc je alkohol. Jeden den jsem to nevydržel a potají si nalil panáka slivovice. Jinak jsme s tátou měli napůl pivo a láhev šumivého vína podobného šampusu. Tohle pití bylo na Silvestra, neštěstí se stalo krátce před Silvestrem. Jinak si právě na alkohol dávám pozor. V tomhle stavu by pití mohlo být krokem do pekel.
Jak se projevuje stesk
Čas utíká náhle velmi pomalu. A smutek se dělí na dvě části. Jedna je očividná, kdy koukám na počítači na rodinné fotky s mamkou a brečím. Druhý druh stesku se na první pohled zdá být něco jiného. Začal jsem uklízet mnohem víc, než je u mě zvykem. Neustále něco umývám, rovnám nebo přesouvám. Nedělám to z důvodu, že bych si řekl, "je tu bordel, uklidím." Dělám to, protože mě něco v hlavě nutí uklízet. A při uklízení si urovnávám věci v hlavě. Uklízení je tedy převlečený smutek.
Strach z pohřbu
Kdyby to bylo na mě, zrušil bych pohřby a vyjádření soustrasti za podání ruky. Přijde mi, že to jsou věci, co v daném okamžiku tu bolest ze ztráty zhoršují.
Tenhle článek jsem si nějak nemohl odpustit. Věřím že tabuizace smrti jako tématu rozhovoru snižuje schopnost lidí se ztrátou vyrovnat. Tento článek však prosím nekomentujte vyjádřením soustrasti. To je totiž něco, na co neumím reagovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat