Pošramocená duše

Nezamilovávám se do šťastných lidí. Dříve tomu tak bylo. Proč tomu tak bylo a proč se to změnilo? Už dříve jsem trpěl depresemi. A láska k člověku, který má v životě štěstí v sobě skrývala touhu. Touhu získat od dané osoby krapet štěstěny pro sebe. Jenže, ... došlo mi, že jsem schopný si své vlastní štěstí vytvořit. A také mě uchvátily smutné příběhy. Je v nich spousta poezie a pokud se cítím smutný, veselá píseň nepomůže. V depresích si nepouštím komedie, naopak dívám se na psychicky náročné filmy se špatným koncem. Veselé věci mi v depresi připomínají, že já zrovna šťastný nejsem a je mi z nich ještě hůř. Když najdu v něčem smutném to krásné tmavě modré kouzlo, přijdu na to, jak se i v normálním životě se smutkem vyrovnat. K tomu, že se zamilovávám do osob s pošramocenou duší přispívá také to, že s věkem jsem snad začal být trochu více empatický. Šťastný člověk, ať si jde někam tančit a opěvovat své veselí, buď mu osud přeje a nebo už se naučil jak být šťastný. Ale ten, komu se smůla lepí na paty nebo prostě jen propadá smutku, ten v mých očích zrovna potřebuje lásku mnohem víc. Z některých neblahých událostí, co přináší život mám strach, protože jsem je ještě nedokázal pochopit a vyrovnat se s nimi. Ale z věcí, jako je například psychóza strach nemám. A neblahými situacemi, kterých se nebojím, jsem přitahován. Mám nutkání být danému člověku nablízku Štve mě však, že některé emoce neumím vyjadřovat navenek. Ale třeba je i tohle věc, kterou mě čas a zkušenosti naučí. A možná se i strach z jiných událostí s věkem zmírní. Nyní mám například panickou hrůzu z pohřbů a věcí týkajících se úmrtí. Vlastní smrti se nebojím, ale smrti někoho jiného ano. Odchod blízkého člověka je něco, co nedokážu pochopit, zaplňuje mě to směsicí emocí, například vztekem na přirozený řád přírody. Dále nevím, jak někomu vyjádřit soustrast. I když cítím smutek druhé osoby a chtěl bych být oporou, nevím co říct nebo jak se chovat. Tohle je pro mě tak emotivní situace, že mě uvádí do stavu strnulosti a oněmění.