Poslední dobou přemýšlím, jakým směrem se mám vydat, co se týče obsahu témat na blogu. Přemýšlím, zda si něco napsat jako status na osobním účtu na facebooku nebo to směřovat na blog. Také nevím, jaké zkušenosti z života blázna použít pro blogování a jaké pro pokus o prózu, která se objeví pod jiným jménem na jiné stránce. Chtěl bych zmínit, že jsem dlouhou dobu abstinoval na alkoholu a dnes jsem se po té době napil. Nebojte, bylo to s mírou, i když žádný Miroslav se v pivnici nenacházel. Má mysl je opivena, ale touha psát je značná.
Název příspěvku zní "Za osudem". Já jsem blázen cestovatel. Ve svých atakách jsem v pohybu a v rámci největší ataky jsem cestoval snad více než 200 kilometrů. Necestoval jsem s vytyčeným cílem, dokonce jsem cestoval omylem. Sledoval jsem symboly a tak jsem téměř ani nepostřehl, že po cestě domů jsem zapomněl přestoupit. Bez jízdenky jsem pak jel dalším vlakem a mám jen matné vzpomínky na to, jak jsem průvodčímu zaplatil lístek. Vím jen, že jsem jen neřekl ani slovo. Nevím, kolik jsem platil a do jaké cílové stanice jsem si lístek zakoupil. Z kupé, kde jsem nejprve seděl, jsem se přesunul do uličky a z okénka jsem sledoval zastávky, které se míhali za oknem. V jednom městě, jehož název je pro mě dnes velkým pojmem, jsem se rozhodl vystoupit. Bylo to "ono", bylo to "to místo". Vystoupil jsem. Symboly směřovali tam, nacházel se tam totiž můj osud. Nevěděl jsem, co je to za město, nevěděl jsem ani, v jakém jsem kraji. Když jsem si prohlédl nádraží a spatřil modrou ceduli s názvem řekl jsem si, že tady se tedy nachází můj osud. Ptal jsem se v mysli, co mě zde potká a jací jsou v tomhle městě lidé.
Teď mě mrzí, že nedokážu pořádně popsat dojmy, které jsem měl, když jsem na toto místo dorazil. Četl jsem, že někteří psychotici mají značně oploštěné emoce. Ty mé byly bohatší, než v době, kdy jsem ataku neměl. Bylo to, jako bych přestal žít život, který jsem žil. Jako by můj někdejší život bylo místo, odkud jsem vyrazil na dlouhou pouť. A tahle pouť vedla do cizí země, kde jsem nikomu nerozuměl, byl osamělý a vyčerpaný dlouhou cestou. Náhle jsem dorazil sem a osud mě uvítal v kraji, kde jsem měl být už dávno. Cítil jsem se, jako bych byl na konci. Na konci něčeho, co nebudu postrádat, na konci běžného života. A tohle místo? Není ledajaké. Má magické schopnosti. Ne pro každého, ale pro mě ano. Je to místo mystického poznání.
Nebyl to konec běžného života, byl to ale velmi silný milník. Přemýšlím, že o své cestě časem napíšu ještě něco. Pro své příspěvky však nemám žádný rámec, píšu útržkovitě, podle toho, jaké emoce mě právě ovládají. Alespoň to odpovídá mé psychóze, které byla taky taková. Pro ostatní nahodilé emoce, jejichž rámec vidím pouze já sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat