A teď pokračování předešlého článku.
Poznámka: Myslel jsem, že tohle bude jeden delší článek. Ale rozdělil jsem ho na několik menších článků, které zde budou vycházet obden.
Bylo mi 15, už jsem nebyl panic, cítil jsem silně svou první lásku. Co tedy bylo dál?
Zde musím zmínit jednu věc. City k první lásce jsem v té době sice silně cítil, ale zároveň jsem si je tak nějak nechtěl připustit. Byly tedy jako by schované za nějakým filtrem.
Vzpomínka
A teď k další chvilce, která se mi nějak silně vryla do paměti. Rozhodli jsme se s kamarády jet na výlet. Koupili jsme si denní síťovou jízdenku s cílem být celý den ve vlaku. Projeli jsme tedy celou republiku. V pozdním odpoledni jsme dorazili do Prahy. Odtud jsme následně vraceli domů do Malého města.
Padla na nás únava. Ale ne taková, aby se nám nechtělo mluvit. Měli jsme pro sebe celé kupéčko. Téma bylo celkem filosofické a trochu tajemné.
Když jsme s kamarádem na tuhle chvíli vzpomínali, zmínil, že jsem v rozhovoru tak trochu naznačoval to, že jsem zamilovaný. A najednou jsem si vzpomněl... Celou tu cestu zpátky jsem vlastně přemýšlel o mé první lásce. Asi jsem se ptal sám sebe, jestli někdy budeme spolu. Poté jsem tyhle myšlenky zase vytěsnil a užíval si zbytku léta.
Podzim a emařská zima
Když zase začala škola, začal jsem vyhledát kontakt s mou první láskou. Tentokrát nebyl tak odtažitý jako kdysi. Stále jsem si však dané city tolik nepřipouštěl. To až na začátku dalšího roku.
Na lyžáku jsem si těžce přiznal, jak moc zamilovaný jsem. Taky jsem napsal dost emařskou báseň, kterou jsem poslal sestřence. Jelikož si ji nenechala pro sebe, měl jsem z toho i trochu problémy, ale to teď neřešme.
Nastalo tedy v podstatě nové období, období, kdy jsem sám před sebou netajil ten fakt "jsem nehorázně zamilovaný".
Řeknu to?
Najednou jsem stál před palčivou otázkou. Osmělím se někdy a řeknu dané osobě, co cítím? Tahle myšlenka se mi často vracela. Vzpomínám si na dva konrétní okamžiky. Nevím, který z nich byl dřív, číslování je tedy čistě náhodné.
Žádné komentáře:
Okomentovat