Nakonec to dopadlo tak, že mě nevyhodili. Mám ještě semestr přerušeno. Ale je to poslední šance.
V polovině května musím odevzdávat diplomovou práci. Chvíli jsem dokonce myslel, že to je reálné.
Ale po poslední konzultaci vidím svou šanci na dokončení studia jako nižší než 0,5 %.
Vedoucí mi říkal, co vše musím předělat, aby to bylo odevzdatelné a to prostě nedám...
S tím, že školu nedokončím, s tím už jsem smířený. Co mě štve jsou řeči lidí kolem mě. Hlavně můj otec mě neustále otravuje s tím, že práci musím odevzdat za každou cenu. Ne, nemusím...
Snažím se, ale nechci odevzdávat něco, kde je nulová šance obhájit. Státnice v takovém případě by pro mě mohly být spouštěčem další ataky, takže děkuji nechci.
Chci požádat vedoucího práce, aby si ji ještě zavčasu přečetl a řekl mi svůj názor na to, zda odevzdávat. A je dost pravděpodobné, že mi řekne, ať neodevzdávám. V takovém případě dám na jeho radu a řeči lidí, co mou práci ani neviděli a o teorii, o které píšu, v životě neslyšeli, budu ignorovat.
A teď takový příklad, který vám napoví, proč nechci odevzdávat. Diplomová práce má mít 60 - 80 stran. Ta moje má 39. Po třech letech práce. S tím, že dle vedoucího mám dost pasáží vyhodit. S tím, že je vyhodím, klesne počet stran tak na 28.
Kdybych měl žít život znovu, nesnažil bych se na diplomce pracovat více. Já na ní pracoval dost v rámci možností. Mé mentální schopnosti ale nejsou od poslední ataky nejlepší a hlavně k studování oboru, se kterým jsem začal hned po střední, stejně nemám předpoklady. Kdybych to měl žít znovu, skončím s tímhle studiem hned v třetím semestru po mé třetí atace. Ale je mi to vlastně jedno, od jisté doby nemám tendenci věcí litovat, je to zbytečné a já na to nemám čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat