Stavy, kdy mám hodně energie jsou u mě jiné než dřív. Ty, které souvisely s atakou byly příjemné. Běhal jsem od jedné práce k druhé a cítil jsem se neporazitelně. Ataka měla navíc jednu zajímavou věc. Kromě fyzické síly se mi zvýšil práh bolesti. Fascinovaně jsem se bodal do ruky špendlíkem a udiveně jsem pozoroval, že reaguji jinak než normálně, téměř nic jsem necítil.
Nynější hypomanie začaly být velmi nepříjemné. V hlavě mám spoustu myšlenek, které jsou tak intenzivní, že nejsem schopný vykonávat běžné činnosti. A to je velký problém, když například před nějakou zkouškou mám tyto stavy tři dny za sebou podstatnou část dne.
Dříve jsem měl hypomanie rád. Naplňovaly mě optimismem. Svět se zdál být epickým románem a já měl pocit, že spěje k velkolepému šťastnému konci. Přemýšlel jsem, co vše musím vykonat na své osobní cestě a věřil, že mě čeká úspěch. Má to však jeden háček. Po několika letech mi došlo, že tyto stavy mě nikam neposunuly. Ve výsledku mi vzaly spoustu času a nic pořádného jsem během nich nevykonal.
Když jsem začal psát tento příspěvek, chtěl jsem trochu více konkretizovat myšlenky během hypomanie, zrovna jsem totiž jednu měl. Ale během psaní jsem poměrně "vystřízlivěl". Když se nad tím ale zamyslím, mé myšlenky jsou v těchto stavech dost ovlivněny fantazií a lepší způsob jejich vyjádření bude povídka.
Žádné komentáře:
Okomentovat