A nyní něco málo k vztahům a citům.
Nedávno se objevil nový nápadník. Podle fotek pohledný mužský, z jeho pohledu však šel trochu strach. Nějakou dobu jsme si psali a začali plánovat setkání. Jedna věc mi však celkem vadila. Požadoval příliš času na komunikaci. A to byl pro mě problém. Začal jsem mít pocit, že i když jsme se ještě nesetkali, začínám ztrácet svobodu. Chvilky, kdy jsem se věnoval jiným věcem si vykládal jako nezájem. Pobuřovalo mě to, nebavilo mě ho neustále ujišťovat, že nějaký zájem mám. Pomalu ale jistě začal brnkat na strunu, která u mě byla delší dobu latentní. A to strach ze závazků. Mám zájem o vztah. Ale jít do něčeho na plno už od začátku, to by musela být láska jako trám. Pokud se u někoho jen rozkoukávám a on volí tempo rychlejší, než je mi milé, násobí se u mě touha z vlaku rychle vystoupit. Jak to dopadlo? Dal mi košem. Čekal bych od sebe, že to urazí mé ego. Nestalo se tomu tak. Zřejmě jsem se naučil mít se rád a nepotřebuji už žádnou mentální gymnastiku. Spíš se mi ulevilo. Vyhnul jsem se situaci, kdy bych musel někoho dříve či později odmítnout.
A teď druhá část příspěvku, která souvisí z dneškem.
V příspěvku Květnový románek (http://zdivocelamysl.blogspot.cz/2016/01/kvetnovy-romanek.html) jsem zmínil muže, kterému jsem dal krycí jméno Barnabáš. Napsal jsem tuším také, že si voláme dodnes. Dnes jsem mu volal a trochu jsme plánovali, že se po těch letech konečně znovu sejdeme. Vím, řekl mi jednou, že byl zmatený a že je heterosexuál. Přesto je tu malá jiskřička naděje. Vzpomínám na to, jak mi v jeho přítomnosti bylo dobře a značně fantazie pracuje. Kdyby tahle jiskřička naděje nebyla planá, a můj život by náhle změnil trasu, třeba by to tak všechno bylo lepší. Možná by zmizely mé posedlosti a já se přestal divoce hnát dopředu. Bylo by pěkné najít si své malé osobní nebe a tam se zastavit. A slovem nebe vždy myslím místo a čas, kde je opětovaná láska.
Žádné komentáře:
Okomentovat