Cesta zalitá sluncem

Tak, zdá se, že zatím budu přidávat příspěvky retrospektivně. Tento příspěvek je ze včerejšího dne. Ve chvíli, kdy má hlava byla příliš těžká na to, abych dále setrvával u počítače a u knih, vydal jsem se ven a po letech jsem znovu aplikoval meditativní pohled na procházku přírodou. V čem tato technika spočívá a co mě k ní inspirovalo se rozepíšu jindy, dnes se budu věnovat myšlenkám, které se mi honily hlavou.

Cesta zalitá sluncem

Dnes jsem se byl projít a po dlouhé době jsem se dostal do stavu, který mi přidal spíš jako sen, než

jako realita. Polní cestu ozářilo pronikavé světlo pozdního letního odpoledne. Začal jsem přemýtat o životě,

o tom, že nic není nikdy ztraceno. Stačí se zamyslet nad tím, že o lidském mozku, smrti nebo vesmíru toho víme zatraceně málo. Zamyslel jsem se nad životní úzkostí, která mě několik měsíců doprovází. Vše jsem si zobecnil. Vše špatné, co mě může potkat je v podstatě: bolest, strach, smutek nebo strádání. To, co dokáže člověka povznést nad tyto možné strasti je myšlenka. A to velmi silná myšlenka, která přesahuje dané problémy. Těch myšlenek jsem měl už během života několik, jen jsem se naučil jistému zlozvyku. A to dát větší sílu negativistickým myšlenkám než myšlenkám, které pozvnášejí ducha nad to, co je pro něj strast.