Nechci tě potkat! Aneb jak se snažím překonávat strach.

Tak ještě jeden příspěvek, který se týká mé první a neopětované lásky. Ve chvíli, kdy jsem v životě ztratil sebedůvěru, pocit pohodlí na veřejných místech a začal jsem propadat sociální fobii, stávalo se mi, že jsem potkával osobu, kterou jsem zmínil v předchozím příspěvku. Bylo to v době, kdy jsem dospěl do bodu, kdy se tato osoba pro mě stala posledním člověkem, kterého bych chtěl potkat. Pokaždé, když jsme se někde minuli, sklopil jsem oči, zrychlil chůzi a bez pozdravení se co nejrychleji vytratil. Vše vygradovalo až do bodu, kdy jsem se ze strachu ani nedokázal nadechnout. Jednoho dne na jsem se na nádraží blížil k nástupišti, odkud mi jel vlak a měl jsem pocit, že zdáli vidím tuhle svou první lásku, jak se s někým drží za ruku. Srdce mi začalo zběsile bít, věděl jsem se, že budu muset projít kolem nich, stojí na kraji nástupiště. Ve chvíli, kdy jsem se více přiblížil, zjistil jsem, že jedná o nějaký mladší pár, který vůbec neznám. Srdce mi poskočilo bezelstnou radostí, že jsem se nechtěnému setkání vyhnul. Ale došlo mi, že nechci nadále žít s touhle úzkostí, protože je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu znovu setkáme. Začal jsem tedy s takovým drobným cvičením. Pokaždé, když jsem z dálky viděl postavu podobné mé první lásce, tak jsem předstíral, že to skutečně daná osoba je a pokusil jsem se nasadit klidné tempo, narovnal jsem záda a nepatrně se usmál. K jednomu skutečnému setkání už došlo, byl jsem zrovna v dobré náladě, a tak jsem nepropadl nepříjemné úzkosti.