Na záčatek tohoto příspěvku budu na sebe muset "prásknout" něco nemilého, ale vzhledem k tomu, že jsem otevřený člověk a tenhle blog píšu za účelem, abych čtenářům přiblížil svůj svět, nebude nazbyt. Bez této informace by závěr článku možná trochu vypadl z kontextu. V jednom z příspěvků jsem zmínil, že jsem zažil sociální fobii, teď ještě dodám, že jsem v jistém období měl i mírnou paranoiu. Spočívalo to v tom, že při cestě hromadnou dopravou nebo po ulici jsem ve chvíli, kdy jsem zaslechl kousek rozhovoru, kde bylo jasné, že se dotyční do někoho strefují a vysmívají se mu, začal jsem být vztahovačný a měl jsem pocit, že se vysmívají mně, i když jsem je třeba nikdy před tím neviděl. Dobře, nemyslel jsem si to tak docela, alespoň ne po celou dobu, ale k tomu se dostanu, nejdřív je třeba ještě zmínit, proč tahle paranoia vznikla. Bylo to období, kdy jsem cítil úzkosti, které se postupně začínaly projevovat k každé oblasti mého osobního života. Při cestě po ulici jsem začal být nejistý. Měl jsem pocit, že styl mé chůze a má mimika musí působit směšným dojmem. A to byly vrátka pro paranoiu. Věřil jsem tomu, že se někdo neustále vysmívá mému "trapnému" vzezření. Pamatujete, že jsem psal, že jsem si to nemyslel tak docela? Jak roky plynou a dospívám, začínám být emocionálně gramotný, to znamená, že se vyznám v příčině a v povaze vlastních emocí. Stačila opravdu krátká doba, abych si uvědomil, že se nejedná o skutečnost. Ten špatný pocit, že se mi někdo vysmívá nezmizel hned, ale byl to jen pocit. Pocit, o kterém jsem věděl, že není podložený skutečností. Také jsem si opakoval jednu věc. Vysmívat se někomu na ulici někomu, kdo je jen kousek od vás a z toho důvodu, že vypadá komicky, to dělají jen nedospělí jedinci a není možné, abych tolik jedinců potkával. Tato myšlenka umocnila názor, že si se mnou má mysl jen hraje v důsledku stresu a napětí. Dobře, teď musím přiznat, že jsem se příliš rozepsal a ještě jsem se nedostal k druhé části tohoto příspěvku.
Jak název příspěvku napovídá, chtěl jsem se zamyslet nad tím, jak se lidé nazvájem pomlouvají za zády. Počet lidí, kteří mají nutkání mluvit o svých blízkých v jejich nepřítomnosti ne zrovna v pozitivním slova smyslu je velký. Byl bych lhář, kdybych řekl, že mě se to netýká, že já nikdy nic o někom neřekl. Vzhledem k tomu, že tohle chování je u lidí poměrně časté, rozhodl jsem se zamyslet se nad důvody a smyslem, proč lidé o sobě za zády mluví. Došel jsem dokonce k názoru, že se nedá jednozačně říci, že by měli dotyčnému vše, co jim na něm vadí, říci do očí. Nebudu se teď věnovat pomlouvání někoho, koho vyloženě nemáte rádi, ale spíše nadávání na člověka, který je vám i přes to blízký. Došel jsem k názoru, že člověk, který ho pomlouvá nechce dotyčnému ublížit, ale potřebuje si ulevit. Vím, to je jasné. Ale proč dotyčnému nechce do očí říci, co mu vadí? Podle mého názoru má strach z toho, že by dotyčného příliš urazil nebo zranil a vzájemné vztahy by tak poškodil. Volí proto mlčení a pomlouvání za zády.
Teď návažu nejen na pomlouvání v kruhu blízkých, ale také na obtíže, které jsem vám tu předtím popsal. Mohlo by vás napadnout, jestli v době, kdy jsem na tom nebyl nejlépe a trpěl jsem pocitem, že se mi někdo vysmívá také nenabyl dojmu, že mě někdo blízký pomlouvá za zády. Musím říci, že toto mě nechávalo chladným. To, že si za mými zády na mě někdo postěžuje či zanadává jsem nebral jako hypotézu, ale jako fakt. Chápu důvody, proč by to daný člověk udělal, znám své chyby a jelikož mi některé na sobě velmi vadí, chápu, že mohou daného člověka štvát. Rozhodl jsem se ctít potřebu člověka neříci mi nějakou stížnost do očí, protože jsem si vědom toho, že každý člověk potřebuje ventilovat svůj vztek a ne každý je schopen konstruktivní kritiky. Místo ní by mohlo dojít pouze k zbytečné hádce, která by byla zárodkem dalšího vzteku.
Žádné komentáře:
Okomentovat