Blog a svůj osobní facebook beru jako plochy, kde se můžu vyjádřit. A tak bych vám chtěl trochu nastínit i tuto část mého osobního života.
Prvopočátky
Na kraji mé puberty bylo ICQ, věc, kde si člověk mohl maximálně napsat status.
Pak přišel facebook. Zde už bylo možností projevovat se více. I zde byla možnost napsat si status.
A status zde byl jaksi viditelnější.
Z kraje to bylo celkem úsměvné. Lidé psali ve třetí osobě, protože před statusem je vždy vaše jméno žj. Takže vznikali patvary typu "Colton Indigo byl u kadeřnice a tohle má teď na hlavě." nebo "Colton Indigo by šel zakalit do páru, nemá někdo čas?" Až na to, že tohle jsem tam nepsal... Psal jsem tam mnohem, ale mnohem větší kraviny, které nikdo nechápal. Tyhle kraviny ale nějaký význam měly. Jen mi předtím než jsem je napsal, proběhlo hlavou několik myšlenek, které daným statusům dávaly kontext. A jelikož statusy opěrné myšlenky neobsahovaly, vyšla z toho hovadina. Většinu takových statusů jsem pak časem smazal, protože i já jsem zapomněl, co měly dané věci vyjadřovat.
Další věc, na kterou si vzpomenu, když si představím facebook mé puberty, je právě pubertální plkání. Člověk označil holku, kterou sice nikdy neviděl, ale se kterou si psal každý večer před psaním a napsal asi toto "Děkuji Bambeřice Zdivočelá za fakt fajn pokec, doufám, že někdy zajedeme do Lanče hodit zewl."
To, co mi přišlo cool v pubertě, mi v dospělosti přijde super trapné. A supertrapní mi přijdou příliš se projevující puberťáci. Ale to je vývoj a ten nezastavíš.
Snaha být pan Tajuplný a jak to bylo dál
Puberta za mnou, ale jalová léta pořád v průběhu. Čas od času jsem svůj facebookový timeline zásoboval různými metaforami, úvahami a podobnými věcmi, které měly na mou osobu vrhat plášť tajuplnosti. Jenže... Nikoho to nezajímalo. Sem tam tomu však někdo hodil like. Takový člověk byl buď: a) vyhul b) ezo c) psychotik d) konspirátor e) tak silný antikonformista, že by se to dalo považovat až za diagnózu f) kombinace několika z předchozích bodů.
Jelikož liků bylo málo, začal jsem házet na facebook věci, které mi přišli vtipné. Někdy to mělo ale podobně žalostnou odezvu jako předchozí příspěvky. Jindy jsem se ale trefil do černého a liků bylo o dost víc.
Postupem času jsem se naučil jednu zásadní věc. Příspěvky na mém osobním facebooku, na které jsem byl při psaní opravdu pyšný, nebyly nikdy pořádně doceněny. Nejvíce liků vždy mají věci, které jsou naprosto průměrné a není za nimi skrytý žádný jiný význam.
A tak nyní na svém osobním facebooku sdílím hlavně fotky z výletů, občas nějakou fotku sebe, sem tam nějaký vtípek a podobně. Svou tendenci plodit podivnosti si nechávám pro své povídky. Můj blog je někde mezi tím.
Tady tento příspěvek utnu, aby nebyl příliš dlouhý. Jeho původní název byl: "K blogu a facebooku - O čem budu psát až budu starý?" Tím vám chci tedy říci, že bude ještě jeden příspěvek podobného rázu. Chci vám totiž nastínit představu, jak by mohly vypadat mé příspěvky, až budu starý.
Žádné komentáře:
Okomentovat