Panickou atakou! Ta začala už v Malém městě při čekání na autobus. Připadal jsem naprosto stísněný. Stačilo jen, aby kolem mě prošel cizí člověk a bylo mi velmi nepříjemně. Dále jsem potkal učitelku ze střední. Nejprve jsem ji nepoznal a když mi došlo, že je to ona, bylo už pozdě, abych pozdravil a nevypadalo to divně. Z toho mi bylo celkem trapně. Myslím, že mě už nějakou dobu okolí považuje za nezdraviče, protože se často stydím pozdravit.
No, cesta pokračovala. Mírně se mi ulevilo. Pak jsem dorazil na hlavní nádraží v Praze. Dal jsem si večeři v Burger Kingu. Z coly se mi udělalo trochu špatně. To však po chvíli přešlo. Spoj do Prahy jsem zvolil tak, abych měl dvě hodiny v Praze rezervu. Tam, kam jsem jel, jsem měl vázaný lístek, který byl dost drahý a nemohl jsem si tedy dovolit, aby mi vlak ujel, kdybych měl zpoždění.
Nenápadně jsem pozoroval skupinku několika mužů, kteří se nechovali příliš na úrovni a byli hluční. Z takových lidí bývám celkem nesvůj. Pokaždé, když se přiblížili k místu, kde jsem čekal, posunul jsem se o kus dál.
Nakonec se na tabuli odjezdů objevil můj vlak. Jel jsem lehátkovým vozem. Po odbavení jsem zjistil, na jak moc malém prostoru strávím noc. Postupně přistoupili mí spolucestující. Chvíli jsme si povídal se sympatickým brazilským párem. Byli jen o něco mladší než já.
Spát jsem šel celkem brzy. Ale celou noc jsem se vždy po patnácti minutách budil. Nejhorší byla chvíle, kdy vlak několik hodin stál na místě. Když jel, měl jsem alespoň pocit, že to ubíhá.
Cestu jsem však nějak přežil. Ráno jsem tedy vystoupil v jednom velkém evropském městě. Nebudu zde zmiňovat charakter svého pracovního úkolu. Jen vám k tomu řeknu, že úkol jsem měl splněný brzy. Pak byl čas na prohlídku města.
Jelikož jsem byl na kraji svých psychických sil, koupil jsem si malou lahev vodky. Nenápadně jsem popíjel. Byl jsem lehce paranoidní, zda v daném městě neplatí nějaký zákon ohledně pití na veřejnosti. Alkohol mě z nejhoršího vytáhl do celkem příjemné nálady. Trasu jsem měl naplánovanou předem a uloženou v aplikaci mapy.cz. Prošel jsem tedy město, pořídil nějaké fotky a dorazil zpátky na nádraží. Tam jsem dlouhou dobu čekal.
Následovala cesta vlakem domů. Měl jsem to štěstí, že jsem měl kupé pro sebe. A prostřední palandy byly sklopené, takže jsem měl více osobního prostoru. Netrpím sice klaustrofobií, ale i tak vám dám jednu radu. Pokud někdy budete plánovat cestu se spaním ve vlaku, připlaťte si za lůžkový vůz namísto lehátkového. Já jsem kupoval lístek pozdě, takže byly lůžka už obsazené. Každopádně, je dost velký rozdíl i mezi lehátkovým kupé, kde je 6 míst na spaní oproti kupé jen se 4 místy.
Nakonec jsem tedy vyčerpaný dorazil domů. Chvíli jsem se prospal a pak jsem přepsal pracovní report, který jsem zaslal zadavateli úkolu. Tahle zkušenost nebyla pro mě úplně příjemná, ale jsem rád, že jsem zase jednou vykročil mimo svou komfortní zónu.
Žádné komentáře:
Okomentovat