Nová míza + nějaké ty odkazy

Hmmm, tato neopětovaná láska je poměrně produktivní. Od mého opileckého vyznání se dost činím a pracuji na své celkové kondici. Pojďme se na to ve stručnosti podívat.

Touha být fit a stárnou pomaleji

Bolest zad
Už roky mě trápí bolest zad. Nerad chodím k doktorům a bolí mě to většinou jen k ránu. Přesto to není příjemné. Zkouším tedy cvičit. Zdá se, že dlouhodobě se bolest trochu mírní. Cvičím cviky na core neboli střed těla. O svou rutinu se podělím.

Několik týdnů jsem jel podle kanálu StillOnTheWay, který mohu jen doporučit. Autorka kanálu přidává často nové sestavy. A při cvičení je třeba rutinu obměňovat, abychom se někam posouvali.
A teď konkrétní video, podle kterého jsem jel několik týdnů.

Jak jsem říkal v přecházejícím odstavci, rutinu je třeba obměňovat. Narazil jsem na další fajn core video. Je trochu obtížnější, ale zaujalo mě a tenhle víkend jsem začal cvičit podle něj.

Obličejová gymnastika

O svou současnou rutinu se s vámi bohužel nemůžu podělit, jelikož jsem se vrátil k začátkům a vytáhl výstřižek z novin, podle kterého jsem cvičil v roce 2012. Mám ale i nějaké zdroje z netu, které bych vám mohl nasdílet při příštím podobném příspěvku.

Trénování mysli
Samozřejmě, že je nutné také trénovat přemýšlení. Zde vsázím na několik her.

Jednou věcí je brožura Cvičte si svůj mozek. Existují tři obtížnosti. Lehkou jsem přeskočil, jelikož je příliš triviální. Pustil jsem se do střední obtížnosti a tu těžkou si nechávám na horší časy. Sice je kniha určena pro důchodce, ale jsou zde zase jiná cvičení, než na netu. Brožury jsou volně přístupné. Takže pokud máte babičku nebo dědečka, co se s počítačem kamarádí, podělte se s nimi o tento odkaz.
https://www.pfizer.cz/vase-zdravi/alzheimerova-nemoc/lecba/pece-o-pacienta-s-demenci-kognitivni-trenink

Druhou věcí jsou Daily Bridges. Lehká hra, která vás však nutí přemýšlet. Pravidla jsou jednoduchá. Každá bublina musí mít tolik spojů, jaké je v ní číslo. Spojovat jde pouze vertikálně a horizontálně. Spoje se nesmí překrývat. Na jednu stranu je možné dát nula, jeden nebo dva spoje. Toť celé.
https://www.mindgames.com/game/Daily+Bridges
Na portálu mindgames jinak najdete spoustu dalších zajímavých her.

A teď ještě něco pro ty, co mají jeden z novějších systémů Windows. Microsoft nabízí nějaké zdarma hry na trénování přemýšlení. Níže vám hodím odkazy na dvě aplikace, co obsahují soubor několika her. Clokworth Brain má zdarma jen některé hry, ale pořád jich je dost a je to zábava. Energie, která je potřeba pro dostatečné hry je omezená. Energií máte 5 s tím, že se dobíjí. Pro krátké cvičení mysli to však stačí. U Brain train challenge jsem ještě nedošel na konec a nevím tedy, zda jsou všechny hry odblokovatelné zdarma.

https://www.microsoft.com/en-us/p/brain-train-challenge-2/9wzdncrdm9m9?activetab=pivot:overviewtab

https://play.google.com/store/apps/details?id=com.totaleclipsegames.clkwrkbrain&hl=cs

Jaterní kúra
Na podzim jsem celkem dost pil alkohol. Nasadil jsem si tedy několikaměsíční ozdravnou kúru ostropestřecem.
Kdysi jsem zkoušel čaj. Ten mi bohužel nefungoval. Tabletky mi ale zabrali. Nechci dělat žádnou reklamu, ale přesto se chci podělit o odkaz na produkt, který mi zafungoval.
https://leky-volne-prodejne.heureka.cz/flavobion-por-tbl-flm-50-x-70mg/
Já osobně beru dvě tabletky s ranními léky a dvě s večerními léky. Tak mi to doporučil obvodní lékař. Pokud byste se do ozdravné kúry jater chtěli pustit, poraďte se se svým obvodním lékařem, zda je to vůbec potřeba a kolik tablet byste měli brát. Já jsem dost statný muž, takže u dost věcí je dávkování pro mě značně jiné, než pro člověka drobnější postavy.

Zde článek ukončím. Myslím, že podobně laděných příspěvků by časem mohlo být více.

Původ pseudonymu Colton Indigo + Indigové děti

K mému pseudonymu
Když jsem vytvářel tenhle blog, přemýšlel jsem, jaký pseudonym si dám, abych mohl zůstat v anonymitě. V té době se mi dost líbilo křestní jméno Colton. Je to jedno z jmen, které mě jen tak napadly a když jsem si je hodil do googlu, zjistil jsem, že skutečně existují.
Co se týče příjmení, tak někho nejspíš napadlo, že jméno Indigo má odkazovat k indigovým dětem. Ale tomu tak rozhodně není. Jméno indigo má prostě a jasně odkazovat k indigové barvě. Historicky byla má nejoblíbenější barva vždy modrá a pořád mám tuhle barvu velmi rád. Časem jsem však začal mít rád také fialovou. A když mi bylo 14, zjistil jsem, že existuje odstín zvaný jako indigová modř, což je modrá, která je však trochu do fialova.
Pokud má mít zvolení této barvy jako příjmení nějakou symboliku, tak je to možná toto: Vdobě, kdy jsem byl nadšený indigovou barvou, začalo období, kdy jsem byl o něco zralejší a schopný přemýšlet nad abstraktnějšími věcmi. V té době se mi hlavou honily myšlenky podobného rázu, jako jsem při zakládání blogu plánoval příspěvky zde.

                                            Zdroj: https://www.sessions.edu


Indigové děti
A teď k těm indigovým dětem. To, že tento pojem existuje jsem věděl už, když jsem objevil indigovou barvu. Něco jsem si asi o tom přečetl. Ale k tomuto tématu jsem se dostal více až mnohem později. V době, kdy jsem se zajímal o ezoteriku.
Dne samozřejmě ezoteriku odmítmám, protože není založená na důkazech. Chci však zmínit, že pojem indigové děti mi přišel absurdní i v tom podivném období, kdy jsme nekriticky a velmi naivně jel na ezo vlně.
Na téma indigové děti jsem si přečetl několik knih. A můj dojem z nich byl následující. Většinou tyto knihy byly plné emotivních příběhů, jak měl nějaký mladý člověk problémy údajně z důvodu, že byl nadaný, výjimečný a podle knich i spirituálně vyspělejší. Když jsem si téma načetl, došel jsem k názoru, že patrně žádné indigové děti neexistují. A že postavy líčené v těchto příbězích nebyly žádná spirituálně mládež, ale spíše bezcitní a sebestřední jedinci, jejichž rodiče selhali ve výchově, což vedlo k tomu, že údajné "indigové děti" užívali drogy či měli jiné problémy.
Rodiče těchto jedinců si však odmítali připustit, že svým dětem nenastavili mantinely a zalíbila se jim myšlenka, že jejich děti jsou naopak výjimečné a proto nejsou schopné vést spořádaný život.

Touhla po mimořádném příběhu 
A teď se dostáváme k tomu, proč se spoustě lidí líbí ezoterika. Ezoterika tu stojí jako protipól pro někoho fádního a nudného běžného života. Jsou tedy lidé, kteří nejsou spokojení svým běžným životem a zaujme je líbivý hlásek šarlatána, který jim vypráví o jejich velkolepém minulém životě.
Dovolím si typický hlásek ženy, která nenašela ve svém životě naplnění "... ale na Atlantidě jsem byl knězka."
Podobné myšlenky, že jsme v nějakém domnělém minulém životě měli podstatnou roli existují v různých variacích. A nemusí jít jen o kladné role. Jde většinou o role podstatné, ale můžou být i negativní (nacistický voják atd.)
Lidé jsou následně na svá přesvědčení o minulých životech pyšní. I když je to samozřejmě vysoce nepravděpodobné. Měli bychom tu samé atlantidské knězky, spoustu Kleopater, Nefertit apod. a žádné farmáře, kuchařky a jiné běžné role, kterých bylo mnohonásobně více než těch vyčnívajících.
A i kdybychom měli způsob, jak potvrdit, že existuje reinkarnace a dovedli bychom zjistit svůj minulý život, je to přeci jedno. Stejně bychom to nebyly my. Naše staré já by skončilo minulou smrtí a naše nové začalo našim narozením. Pokud chceme být hrdí na něco, co jsme dokázali, musíme to vytvořit během současného života, až pak je to náš úspěch.
Podobně však fungují také bludy během psychózy. Také sami sebe přesvědčíme o svém velkolepém údělu. Psal jsem o tom už v některém ze starších příspěvků, ale bohužel nevím, jak dohledat.

Slova závěrem
Na závěr bych chtěl ještě říci pár vět. Stejně jako jiní, i já mám tendence dosazovat sebe sama do velkých narativů. Také jsem měl vymyšlený velkolepý minulý život. A během ataky jsem viděl svůj velký úkol na tomto světě. Tenhle článek nemá za úkol lidi urážet, ale má být impulzem k zamyšlení se nad danou tématikou.
Není špatné žít běžný život. A je svým způsobem osvobozující najít v tom zalíbení. Proč si nevážit toho, že chodíme každý den do práce, kde jsme produktivní. Proč se neradovat z běžných nákupů a netešit se, co o víkendu zkusíme uvařit nebo proč si neužívat uklízení domácnosti při poslechu fakt hustý hudby. Je to přeci náš život a pořád lepší běžný a skutečný, než něco velkolepého, co je vymyšlené a vsugerované.


Taková technická poznámka: Abych článek neudělal zbytečně dlouhý vynechal jsem jednu myšlenku, které bych se časem mohl věnovat. Pasáž, kde jsem se zabýval tím, že naše "minulé životy" mohou být i negativní, dost nabízela možnost rozepsat se o karmě. Ke konceptu karmy mám v poslední době jistý přístup, který by bylo zajímavé v nějakém článku probrat. Daný článek však vyžaduje složitější úvahu, abych svou teorii mohl podepřít argumenty. Nechci se do toho pouštět jen tak. Je však možné, že v budoucnu se tématu věnovat budu.

Sociální úzkost X jít za svědka

V září jsem napsal článek na téma sociální úzkosti a svateb. Plánoval jsem hned na to pokračovat v tomto tématu, ale nějak jsem se nedonutil. Avšak teď, po té dlouhé době, kdy jsem dané téma odkládal, jsem konečně tu a podíváme se na to.

Čeho se bojím?

Na žebříčku věcí, kterých se bojím kvůli své sociální fobii jsou na první místě pohřby a na druhém místě svatby. Zatímco u pohřbů se bojím nesení rakve, což jsem už jednou odmítl, protože bych to nezvládl, u svateb se bojím toho, že půjdu někomu za svědka.

Dané téma jsem dokonce řešil se svou psychiatričkou. Tenkrát to bylo bráno v obecné rodině.

Ta možnost přišla

No a pak se stalo to, že mě jeden z mých přátel napsal, že by mě chtěl za svědka. A co teď?

Na jednu stranu jsem si vážil toho, že pro danou roli zvolil mě. Na druhou stranu se ve mě spustila panika. Den za dnem jsem si danou situaci procházel a opakoval si, že to zvládnu. Děsilo mě to však každý den.

Není to nic lehkého

Pak se ženil jiný kamarád a za svědka mu šel Will, což je kamarád psychicky silný a sociálně obratný. Bavili jsme se o tom, že i pro něj to byla silná dávka stresu. Když on má z dané věci nervy, co teprve já, který je neustále neklidný a panikaří už jen z toho důvodu, že na takové akci je. Rozhodl jsem se, že si s kamarádem, kterému jsem měl jít za svědka promluvím.

Rozhovor a další rozhovor

Promluvil jsem si s kamarádem na téma, jak moc velkou mám úzkost z dané situace. Začal mě hecovat, abych se překonal a za svědka mu šel.

Chvíli jsem věřil tomu, že to zvládnu, ale pak úzkost ještě více narostla, jak se prohloubil můj strach z každodenních situací. Představa ujmout se takové role mě začala pronásledovat.

Přišla pravidelná kontrola u psychiatričky, se kterou jsem si na dané téma promluvil. Nejprve mi řekla, že je to na mém uvážení jak se rozhodnu. Ve chvíli, kdy jsem, jí řekl, že mě ta představa děsí každý den, už celý měsíc, odpověděla, že to rozhodně nedoporučuje. Poradila mi, ať si znovu promluvím s kamarádem a klidně se odvolám na její slova, jako na slova odbornice.

Závěr

A tak jsem si znovu promluvil s kamarádem. Když viděl, jak moc velký mám strach, domluvili jsme se, že zvolí někoho jiného.

Rád bych se té role ujal, ale nejsem tak silný jako dřív. A velké sociální události jsou pro mě velká potíž. Tohle mě opravdu mrzí. Ale ujmout se té role by mohl být spouštěč dalšího problému.

Celkově mě štve, že sociální fobie má tendenci mě omezovat. Zvažoval jsem dokonce návštěvu psychologa, zatím jsem však nenašel žádného vhodného. Měl jsem kontakt na jednu psycholožku, ale půl roku nebere nové klienty. Se svou sociální fobií ale hodlám v budoucnu bojovat.

Tak jsem to řekl!

Od tohoto týdne se považuji za člověka, co má zkušenosti s alkoholem. Sice mám za ty poslední roky odpito celkem dost, přesto mi však jedna typicky opilecká zkušenost chyběla. 

O co jde?

Nebudu to zbytečně natahovat. Byli jsme s kamarády na večeři a po cestě na byt jsme se spolubydlícím ještě stavili v hospodě na pivo. Sice jsem toho moc nevypil, přesto jsem byl v rozvernější náladě, než mnohdy po několikanásobném množství. 

Vyprávěl jsem, jak jsem zamilovaný do jednoho mužského už více než dva roky. A prohlásil jsem: 

"Co kdybych mu teď napsal SMS a řekl mu to na plnou hubu?" Spolubydlící mě začal hecovat, ať to udělám. No a já to po několika otáčkách přemýšlení skutečně udělal.

Jak to dopadlo? 

Neřekl jsem to rovnou a proběhlo několik SMS. Když jsem napsal to hlavní, zrovna jsme platili a zvedli se k odchodu. Byt byl nedaleko a když jsem přišli domů, ještě jsem neměl odpověď. 

V opileckém veselí jsem vše vyslepičil ještě zbylým spolubydlícím. Poznamenal jsem, že čekám zamítnutí a napíšu na to odpověď "Nevadí, pořád lepší lovestory než Twilight."

Odpověděl, že bude lepší, když to zůstane tam, kde to je. Na to se mi tahle hláška nějak nezamlouvala. Přemýšlel jsem, že raději odpovím. "Nezůstane to tam, kde to je. My dva se přestaneme vídat." Ale neudělal jsem to a nechal jsem to bez komentáře. 

Tak nějak si asi nechávám zadní vrátka. Protože s tímhle mužským jezdím na noční výlety, které mám tolik rád. Přesto doufám, že budu mít pevnou vůli a už se s ním nesejdu. Nedovedu se přátelit s někým, koho miluji. Nikdy to nebude fungovat... Tady to může být ještě o to horší, že je to gay a může si najít přítele. Takže by mi to vadilo ještě víc, než kdyby šlo o heterosexuála.

Následující dny

Ještě v noci jsem si pustil několik úderných písniček, co mi měly dodat síly. Těšil jsem se na ráno. Tak nějak ze mě spadla tíha a říkal jsem si, že si udělám takový nový začátek. 

Ráno jsem vstal dříve než obvykle. Poslouchal jsem znovu úderné písničky. Cvičil, učil se a ještě jsem si stihl udělat účes do práce. Většinou si před prací vlasy pouze učešu. 

Dobrá nálada mě provázela polovinou dne. Pak přišlo jakési vyhoření. Měl jsem taky jeden nával, že jsem udělal blbost, ale ten se neopakoval. Došel jsem naopak k tomu, že jsem udělal dobře. Co kdyby tam byla šance dát to dohromady a já ji promrhal?

Vyhoření se pak změnilo spíše do únavy, i tak jsem ale v posledních celkem produktivní. Zaměřil jsem se na studium cizích jazyků a pokračuji v psaní prózy. Tvůrčí krize skutečně pominula.

A mám nového kamaráda na dopisování ze země, o které toho tolik nevím. Taky plánuji změnit účes.

Tenhle článek zakončím videem, které jsem si pouštěl několikrát za sebou krátce poté, co mi došlo, že i tyto city jsou neopětované. 

Překonal jsem tvůrčí krizi?

Po nějaké době se u mě objevila neskutečná touha opět psát. Dal jsem si tedy takovou menší rozcvičku. Vygeneroval jsem si několik slov s tím, že je budu muset použít v krátké povídce.

Aktuálně jsem v polovině povídky.

                                            Zdroj: https://www.inc.com

Začal jsem také číst svou poslední rozepsanou věc s tím, že až ji dočtu, budu pokračovat. Nápad se mi nelíbí tolik, jako když jsem začal psát. Asi zavrhnu svůj megalomanský plán na to utvořit z toho šestidílný soubor. Avšak druhá část je zajímavější, než ta první, takže do té se asi také časem pustím.

Mám ze svého probuzení neskutečnou radost. Proč je to ale pro mě tak důležité? Věřím tomu, že pokud mě něco v tomhle světě dovede spasit, je to právě tvorba umění. 

Sice věřím, že smysl života je v tom, v čem si ho určíme, ale i tak cítím občas zvlášrní prázdno. Je to komplikované prázdno. Ale jsem si jistý, že například psaní by ho dovedlo parádně zaplnit. 

Jsem však člověk malicherný a nestačí mi psaní samo o sobě. Doufám, že jednou napíšu něco, co mi přinese širší uznání.

Být místní patriot II.

Ano, založil jsem si novou sbírku. Zatím je skromná, pouze pět kousků... O co se jedná?

Pohlednice Malého města. Chystáme totiž s kamarádem projekt, který by měl našim sousedům přiblížit historii našeho města. Zatím vše visí ve hvězdách. Sbírám už ale některé materiály a navazuji kontakty.

Autorská práva

Musím se přiznat, že tohle téma mě trochu vykolejilo. Získal jsem exemplář cca z první poloviny devadesátých let a napadlo mě, že autor fotografie na pohlednici ještě asi žije a že nevím, jak je to s autorskými právy. Poradil jsem se s několik právníky a s jedním se budu ještě radit. Autorské právo je věc, co v našem projektu budeme muset podchytit.

Nejspíš mě tedy čeká kontaktování společností, co pohledy otiskly. Čekám ale, až založíme oficiální e-mail projektu.

Mám rád místo, odkud pocházím. A touha znát historii roste s tím, jak moc se blíží třicítka. Doufám, že tenhle projekt bude úspěšný. 

Podzim 2019 v plném proudu

Ahoj, zase jsem se odmlčel, což jsem nechtěl. To, co jsem s vámi chtěl probrat, jsem neprobral a co jsem začal psát, jsem nedopsal. Pojďme tedy alespoň na udržovací článek, kde shrnu aktuality.

Večerní škola
Rozhodl jsem se oprášit jazyk, co jsem se kdysi učil. S kamarádkou chodíme ve Velkém městě do večerní školy. A je to boží. V hodině nás je 6, což je optimální počet. Tento jazyk si navíc oprašuji pomocí učebnice ze střední, duolinga a memrisu. Odkazy níže.

https://cs.duolingo.com/
https://www.memrise.com/

Další studium
Učím se i jiné předměty, především literaturu a zeměpis. Přemýšlím, jestli vám sem nehodím nějakou výzvu, kterou jsem sám sobě nastavil. Je to jedna z možností, co bych mohl na tento blog přidat. Ještě uvidím.

Stále tvůrčí krize
Nepsal jsem tak 3 měsíce. I když bych to asi potřeboval, nedovedu překonat blok, co ke psaní teď mám.

Zkus tvořit jinde
Začal jsem však trochu kreslit. A dnes jsem po letech použil vodové barvy. Nejde mi to, ale jestli se to někdy naučím, bude to mít neskutečný efekt na můj život. Má mysl je plná obrazů a já jsem smutný, že je nejsem schopný zachytit.

                                    Zdroj: https://www.apollo-magazine.com

Nová sbírka
Tento krátký odstavec vám trochu napoví, jaký článek se tu objeví.

Seznámení
Mí nejlepší přátelé poznali muže, kterého neopětovaně miluji. Jednomu kamarádovi byl velmi sympatický a říkal, že naprosto chápe mé city.

Sociální fobie 
Ano, ta udeřila velmi drtivě. Dlouhodobě jsem měl strach z kamarádovy svatby a to mi podlomilo psychickou stabilitu. Na téma svatby a sociální fobie vám ještě dlužím jeden článek. Teď jsem něco dořešil, tak je na čase psát. Ale přiznám se, nechce se mi, je to pro mě těžké téma.

Gay v Česku - zkušenosti a růžová barva

Plánoval jsem napsat pokračování článku o sociální úzkosti a svatbách, ale tak moc se mi do toho nechce, že jsem se rozhodl věnovat se jinému tématu a pokračování nechat na někdy jindy.

Jak ví mí pravidelní čtenáři, netajím se tím, že jsem gay. A to obnáší jisté situace. A jelikož jsou lidé schopní dělat si srandu ze všeho, je jasné, že ani má orientace se v průběhu let nestala předmětem vtípků. 

Chytání květiny

Nedávno se ženil kamarád. Což mi připomněl takovou typickou věc, která se mi stala už třikrát. 

Když jste gay a nevěsta jde házet květinu a někdo se ptá, zda v prostoru, kde se chytá někdo nechybí, vaši kamarádi dost pravděpodobně začnou volat vaše jméno. Klasika.

                                           Zdroj: https://www.svatbona.cz

Tanec

Nemám rád tanec a téměř netančím. Občas se však stane, že jsem tolik napitý, že se nechám vyhecovat k tanci v době, kdy je to na parketu už neformální a každý se pohybuje spíše do rytmu kořalky, než hudby. Tohle je taky situace typická pro svatby. A to, když jdu tančit s ženou či přítelkyní nějakého z mých přátel a při tanci ji protočím, ona trvá na tom, že protočí i ona mě. Taky klasika.

                                            Zdroj: https://variety.com

                                      

Růžová 

Neustále nosím modré, černé nebo šedé oblečení. Z růžových věcí vlastním jedno tričko a jeden pár ponožek. A z toho dost lidí usoudilo, že růžová je má oblíbená barva. 

K tomu tričku se ještě váže příběh. Když jsem byl teenager, byl jsem posedlý značkami, které jsem si nemohl dovolit a hledal jsem je tedy po second handech. A většina značkových pánských triček, co jsem zde našel, byla růžová.

Zdůvodňuji si to tím, že se asi jedná o dary, co koupili ženy svým drahým polovičkám. Obdarovaní si tričko na sebe jednou vzali. Potom, co jejich přátelé dělali vtípky spojené s růžovou barvou, se tito muži triček vzdali. Následně se trička dostala do second handů. 

Já jedno takové objevil. Koupil jsem si ho, i když bylo o dvě velikosti větší. V té době jsem ale běžně nosil oblečení, co mi bylo příliš velké, protože mi pomalu ani nedocházelo, že oblečení se dělá v různých velikostech. Nenosil jsem ho proto, že mi to bylo trapné. Tričko jsem ale nevyhodil. 

Po letech jsem do dané velikosti dorostl a to, co si lidi myslí o růžové mi začalo být tak nějak jedno. 

Růžová sice není moje oblíbená barva, pro mě je taková neutrální. Ale několik žen mi řeklo, že mi růžová sluší.

                                  Zdroj: https://hotpinkboudoir.wordpress.com

Ještě jednou růžová

No a na závěr tohohle článku taková klasika, kterou asi zná více homosexuálních lidí. Dost lidí si v konverzaci se mnou na facebooku změnilo barvu chatu na růžovou. Růžová je prostě dost profláklý stereotyp.  

                                                                  

                         

Rozladění z fotek

Nejsem fotogenický. To vím dávno. A každá focení, kdy mě fotí někdo jiný, jsem následně v napětí, zda budu na fotce vypadat alespoň trochu normálně.

                                                Zdroj: https://pixabay.com

V minulosti jsem měl pocit, že na každé fotce vypadám hrozně. A to ještě i v době, kdy jsem byl štíhlý. Přišlo mi, že mám podivně trčící vlasy, zvláštní výraz, atd. atd.
Následně jsem propadal smutku, že neexistuje jediná má dobrá fotka. Nějaká, kde bych vypadal dobře, aniž bych ji fotil sám jako selfie.
Zvláštní je, že velký počet fotek z té doby nyní dnes považuji za povedené a že mi to na nich sluší.
Nejcitlivější jsem na aktuální fotky. Ty hodnotím velmi kriticky. Postupem času si ale na ně zvyknu.

Ale tohle nebylo to, co jsem vám chtěl v tomhle příspěvku říci. Už delší dobu razím přesvědčení, že na fotkách vám to slušet nemusí. Hlavní je, že je na nich člověk vyfocen s přáteli během akcí, které se stanou krásnými vzpomínkami. Nebo i na nějakém zajímavém místě v zahraničí.
Fotky jsou cenné. Pamatují si, to co jsme prožili, déle než my. Nemusíme na nich vypadat nejlépe, i tak mají svou cenu.

Sociální úzkost X svatby

Svatby, pro mnohé jedna z nejšťastnějších událostí, kterých se účastníme. Zábava, sdílení radosti, atd.

Když ale máte sociální fobii, jsou svatby zároveň jedna z věcí, které nejvíce stresují. V tomhle příspěvku vám přiblížím svou osobní zkušenost.

Oznámení svatby

Klasická scéna. Sedíte s přáteli v hospodě či restauraci. Některé jste neviděli delší dobu. Po několika nápojích a tématech hovoru přijde oznámení, že se chytá svatba. A mozek začne bleskurychle pracovat.

1. věc, co mě napadne: "Super, tak už se konečně rozhoupali."

2. věc, co mě napadne: "Měl bych si taky konečně najít vztah."

3. věc, co mě napadne: "Spousta cizích lidí! Nutnost vymyslet přání a postupovat špalírem lidí ke gratulaci za totální nervozity! Fotograf - zas se budu na fotkách xichtit, i když to vlastně bude pokus o úsměv :-/. Atd...

                                        Zdroj: https://www.weddingmag.cz

Jak jde čas

Od oznámení minulo pár týdnů. Což představuje několik cest do práce, kdy se psychicky připravuji na stresující událost a snažím se přesvědčit, že to bude fajn, protože člověk uvidí i přátele, které teď vídá už jen sporadicky. Také se během toho objevilo dalších pár myšlenek, co konkrétně by mohlo být stresující.

Den D

A pak přijde den, kdy se jeden z přátel žení. Po příjezdu na místo se nepřestávám držet někoho z přátel. I na záchod jdu jen, když jde nějaký z kamarádů, hlavně poprvé. Protože hledání toalety je pro člověk ze sociální fobií a špatnou prostorovou orientací peklo.

Panáky zásadně neodmítám a piji už z kraje. Alkohol alespoň trochu otupí úzkost a dojde i na pěkné chvilky. 

Proběhne obřad. Zakoktám se při gratulaci. Pak přijde hostina, kdy mi spadne vidlička na zem. Atd., atd. 

Čas běží a svatba je u konce. Člověk je rád, že má další společný zážitek s přáteli a do další svatby je daleko.

Snad mě nepozve

Dobře, tohle byl ale scénář svateb, kdy se žení někdo z party a kde mám tudíž pořádnou sociální základnu. Pak jsem zažil ještě jednu svatbu, kdy se ženil kamarád mimo moji partu. Ale ještě to bylo v pohodě, protože spoustu jeho přátel znám z několika večírků. 

Čeho se děsím, je pozvání na svatbu od člověka, kde znám pouze toho člověka nikoho dalšího. Tohle je případ, kde bych byl asi nucen pozvání odmítnout, protože bych to psychicky nezvládl.

A to je tedy k svatbám. Tenhle příspěvek bude mít ještě příbuzné pokračování. 

Colton's Creek - Nebeská půlhodinka

Tvoření vlastních konceptů nebo nazývání věcí novými jmény jsou mé oblíbené kratochvíle. A tak se podívejme na další ze série věcí, které jsou typické pro můj život a přemýšlení.

Nebeská půlhodinka

Mnozí z vás tenhle stav nejspíš znají. A jestli znají, tak ho milují.

O co jde? Je to taková ta chvilka, kdy máte chvilku času a natáhnete se na postel při poslechu hudby. Většinou jindy, než v kolik jdete večer spát. Jedná se spíš o nějaký šlofík.

Během nebeské půlhodinky se dostanete do stavu, kdy nespíte, ale zároveň ani nejste úplně vzhůru. 

Vaše fantazie začně pracovat a mysl tvoří obrazy, nebo i příběh. Částečně můžete své myšlenky ovlivňovat. Ale zároveň se vaše vize vyvíjí částečně sama, a proto máte tak trochu pocit, že jste to skutečně prožili.

Jedná se pouze o krásné věci a po skončení tohoto stavu mívá člověk dobrou náladu.

Naprosto typický motiv nebeské půlhodinky je láska. V tomhle stavu můžete prožít skvělé rande nebo i zbytek života se svou neopětovanou láskou. 

Dalším tématem jsou vzpomínky. Nejen, že se v nebeské půlhodince objevují věci, na které jsme si nevzpomněli delší dobu, ale také můžeme krásné chvíle z minulosti prožít i trochu jinak.

Mě se třeba vrací výlety s kamarády, kam se mi dosadí někdo, kdo tam tekrát nebyl. 

                                        Zdroj: https://www.psdgraphics.com

                                        

Jde to vytvoři úmyslně?

Jedna nebeská půlhodinka mě udržela v dobré náladě celý týden. Později jsem pak měl tendenci pokoušet se vyvolat si daný stav uměle. Šel jsem si lehnout skoro každý den. Počet nebeských půlhodinek se ale nezvýšil. Ono, když má nebeská půlhodinky být, něco vás donutí si lehnout. Není to jako dobrý čaj, který můžete mít kdykoliv, kdy si usmyslíte. Ale o to je to větší zážitek.

Notný stres v práci

Tak tu budeme mít ještě jeden příspěvek ohledně mé práce. Zřejmě nestačilo, že nastoupila depresivní fáze mého onemocnění, ještě toho muselo být dost v práci.

Osudný úkol

Kolegyně byla nějakou dobu mimo kancelář a tak jsem všechny úkoly řešil sám. Když se vrátila, objevil se další úkol. Vzala si ho na starost a to se jí stalo osudným. To, že nepatří mezi nejmoudřejší lidi, které znám, je dost silný eufemismus. No a jednoho odpoledne mi volal šéf, který zjistil, že má kolegyně něco udělala špatně. Ten den mi bylo lépe, ale stále jsem bojoval s depresí. K tomu jsem řešil ještě jeden nový úkol.

Zůstal jsem přesčas a řešil problém, který nastal. Za řešení této situace jsem byl pochválen. A to jak v osobním mailu, tak ještě jednou před všemi kolegy. Úkol však bohužel stál mou kolegyni místo. U šéfa jsem se přimlouval, aby ji nepropustil, ale chyba byla prostě fatální.

                                            Zdroj: https://www.freepik.es

Co bude a co bylo

A tak jsem tedy na oddělení sám. Úkoly, které jsem nesnášel a delegoval jsem je na kolegyni, které nevadily, jsou rázem moje. V plánu není zatím místo mé kolegyně obsazovat. Úkolů prý bude méně. Představa, že však budu sám, se mi úplně nelíbí, je to přeci jen více odpovědnosti. Ale zároveň teď nejsem v rozpoložení, kdy bych chtěl zaučovat nového člověka.

Více jsem se ale bál, když odcházela kolegyně, která zaučovala mě. I když některé věci jsem se naučil sám, protože jsem z důvodu nemocí nastupoval do dočasně prázdného oddělení, naučila mě dost. Odchod této kolegyně však měl naprosto jiné důseldky, než jsem předpokládal. Když tu nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci a udělat něco za mě, šel jsem do sebe a začal se projevovat mnohem schopněji, než předtím. A jsem velmi rád za zpětnou vazbu od kolegů, kteří si všimli mého profesního růstu za dobu, co jsem ve firmě.

Tak to bylo ohledně práce. V brzké době čekejte další příspěvky. Mám tu vypsané na papírku některá témata. Chci se věnovat specifickým situacím, které spouštějí mou sociální úzkost a také jedné věci, ve které osobně spatřuji zvášní kouzlo.

Oženit se?

Poslední dobou píšu hlavně o tom, jak mi je špatně. Proto jsem se rozhodl proložit tenhle blog i nějakou veselejší vsuvkou. Zde je tedy úvaha, která mě napadla už před lety a čas od času si na ni vzpomenu.

Jak ví mí pravidelní čtenáři, tak nějak se snažím najít vztah. A pro tento účel hledám výlučně jen muže. Někdy mám sice tak trochu bi pocit, ale to je pouze chvilkový pocit. Zamilovávám se výhradně do mužů.

Přesto myšlenku, že se jednoho dne ožením s ženou zas tak úplně nezavrhuji. Má to však jedno specifikum.

Na stáří

Až vyrostu, plánuji být aktivní důchodce. A taky se trochu bojím samoty. Domnívám se, že ve vyšším věku ve vztazích už nejde tolik o sex. Proto občas říkám, že až budu starý dědek, tak jestli budu sám, tak se ožením s nějakou vitální babkou. Proč? Abych měl s kým hrát karty a jezdit na výlety.

Někdy se samoty nebojím. Ale jindy je to opravdový strašák. Naštěstí se jí dá zbavit i ve vyšším věku.

                                          Zdroj: https://www.emasscraft.org

Jaký má vliv deprese na mou práci?

Je mi o něco lépe. A se zapojením vůle jsem se donutil napsat tenhle článek.

Deprese nastoupila čtvrtek 15. srpna. Mám tedy již za sebou celý pracovní týden v tomhle stavu. Tahle epizoda může jako obvykle trvat dlouhé týdny nebo i měsíce. A v následujících týdnech mám  v plánu akce, o které bych přišel, kdybych byl na neschopence. Proto budu chodit do práce i v tomhle stavu. Jsem stále schopný pracovat, ale je to prostě horší. Podívejme se tedy na to, jak se změnila má funkčnost.

Úsudek ohledně správnosti postupu

V práci jsem už přes rok. Za tu dobu jsem se naučil, jaký postup je pro řešení daných úkolů nejvhodnější. Nasál jsem prostředí a jsem schopný vycítit i nepatrné nuance a volit tedy správné úkony v rámci daného úkolu nebo například slovní kličky v mailech.

A jak nastoupila deprese, tohle je tak trochu pryč. Nejsem schopný rozhodnout se, jaký postup je správný. Můj úsudek, jako by byl zamlžený. Nechávám si tedy čas na rozmyšlenou a odkládám dané věci o hodiny, někdy i o den. Celou dobu přemýšlím a nakonec zvolím to, co mi přijde nejméně násilné. Ale když jsem byl v dobrém stavu, stačily mi minuty a věděl jsem co a jak.

                                          Zdroj:https://www.telegraph.co.uk

Nechuť vystavovat se stresujícím situacím

Vzít telefon, napsat e-mail s dotazem a podobně je náhle mnohem více stresující. Sice se často donutím danou věc udělat hned, ale počáteční odpor, který musím překonat je prostě vyšší.

A cokoliv, co by se mohlo pokazit mě straší ještě doma. Často se uprostřed noci vzbudím a napadne mě nějaký katastrofický scénář, co by mohl u nějakého úkolu nastat.

Vysílenost a příchod problémů

Část tohohle týdne jsem byl v rámci mého oddělení sám. Úkolů bylo dost. S dlouhými pauzami jsem se postupně pustil do všeho a u několika věcí jsem pokročil. Připadal jsem si však velmi zničený.

V době, kdy se vrátila má kolegyně, se dořešovala jedna věc a ona se přihlásila, že to zařídí.

Je sporné, jestli udělala nějakou chybu, každopádně přišel šéf a dost ji vynadal. Celou situaci jsem zpětně podrobně kontroloval a nejsem si jistý, zda výtka ze strany šéfa byla oprávněná. Celý úkol byl od začátku odsouzen k tomu, že bude přinášet notnou dávku problémů. Já bych navíc nejspíš postupoval stejně, jak to udělala má kolegyně.

Na tento úkol navazuje další, který si vzala na starosti a já mám trochu strach. To, že má kolegyně není bystrá, to je velmi silný eufemismus. Každopádně však nejsem schopný daný úkol v současném stavu řešit. Zaprvé mám dost rozpracovaných úkolů a za druhé mám při představě tohoto úkolu dost silnou úzkost.

Přesto si myslím, že na to, v jakém stavu jsem, ještě dovedu v rámci pracovního života fungovat celkem dobře. Tyhle stavy prostě má nemoc obnáší a s tím už nic neudělám.

Nechuť psát - 75% léta 2019

Jak jste si všimli, dlouho jsem nepsal. Netýká se to bohužel jen tohoto blogu, ale nevěnuji se ani próze, takže můj sen stát se spisovatelem je teď značně daleko.

Proč?

Co se psaní týče, jsem vyhořelý. Žíla byla před nějakou dobou vytěžena a na další jsem zatím nenarazil. Pokusím se však rozdmýchat tento skoro vyhaslý oheň. V tomto příspěvku se tedy mrkněme na to, jak pokračoval můj život od té doby, co jsem se odmlčel.

Špatné stavy

Jak jsem psal minule, nebylo mi nejlépe. V dalších týdnech se ještě hypochondrie vracela. A vtíravé vzpomínky mám sem tam dodnes. Sociální fobie se ozve jen občas, někdy však celkem silně.

Minulý týden jsem měl pocit, že mi začíná nabíhat depresivní epizoda. Ten den, kdy to bylo nejvíc kritické, jsem to nějak rozchodil při práci, ale ty náběhy se mi vrací. Zrovna teď se taky necítím úplně ok.

                                          Zdroj: https://www.thrivetalk.com

Kde je teď zlatá žíla?

Abych nemluvil jen negativně... Jsou tu naštěstí věci, které mají zrovna svou zlatou žílu. Jedná se zejména o čtení. Jsem rád, že se literatuře věnuji i z té druhé strany. Sice aktuálně nemám sílu psát, ale mám zatraceně velkou sílu číst! Odškrtávám jednu položku ze seznamu za druhou a mám z toho dobrý pocit.

Dá se to vlastně říct i o cizích jazycích. V jazyce, který mě bavil nejméně a kde se mi nedařilo, jsem si vymyslel nový styl studia a náhle jsem schopný věnovat se mu mnohem více a pozoruji na sobě nějaké pokroky.

Sociální období

Co se týče kontaktu s druhými lidmi, je toho celkem dost. Čajové dýchánky (doslova), výlety, hospody a podobně.

Horší stavy - 25% léta 2019

Snažím se žít naplno. A bylo toho poslední dobou hodně, obzvlášť výletů. Co mi bere úsměv ze tváře jsou některé mé psychické stavy.

Nepříjemné vzpomínky se vtírají stále

Jo, ještě ta série nepříjemných vzpomínek neskončila. Vtírají se dál a já stále zažívám chvilky, kdy mě polije horko spojené s pocitem trapnosti. Nejedná se ale o stále ty stejné věci. Má mysl je schopná obnovovat během těchto pocitů dlouho zapomenuté věci.

Sociální fobie

Delší dobu to bylo mnohem lepší. Dneska se ale sociální fobie po dlouhé době ozvala. V supermarketu jsme zapomněli dát do košíku jednu věc a došlo nám to chvíli před placením. Běžel jsem tedy přes obchod k regálu. Jelikož je pátek, všude bylo opravdu hodně lidí a v uličkách překážely košíky vyrovnávačů. Kličkoval jsem mezi lidmi a měl jsem pocit, že jsem jen kousek od toho propadnout panice. Když jsme se pak autem z obchodu vrátili domů, modlil jsem se, aby před barákem nikdo nebyl a já se s nikým nesetkal takhle rozhozený.

Večer jdu ještě ven s kamarádem a domluvili jsme se, že se staví přímo před můj dům, samotnému se mi nechce ani vylézt z bytu.

Hypochondrie

Problémy, které způsobovaly návaly hypochondrie na jaře. nezmizely. Čas od času mi způsobí další vlnu strachu o zdraví. K tomu všemu mě už 3 roky bolí záda a ani to mi na náladě nepřidává.

Lékařům se však vyhýbám, jak jen to jde. Chodím jen k zubaři a psychiatričce. Vždy, když mi něco je, utěšuji se tím, že to odezní samo.

Co mě dost rozhodilo, bylo to, že jsem na posledním výletě chytil klíště. Bloudili jsme s kamarády za jedním městem, kde bylo celkem dost trávy. A i když jsem se neustále prohlížel, a to až patologicky, stejně jsem druhé ráno klíště našel. Kamarád mi ho vyndal a místo jsem si dezinfikoval kořalkou, která se nestihla vypít. Ten den jsme se už vraceli domů. A já byl netrpělivý, až budu konečně doma ve sprše a pořádně se prohlédnu, jestli nemám další klíště i na nějakém více skrytém místě. Mimo to jsem měl celý týden podivné tělesné pocity spojené se strachem, jestli jsem se od klíštěte nenakazil. Měl jsem však nadhled a věděl jsem, že to je jen má obvyklá hypochondrie.

No a dnes jsem při holení narazil na dva mírně vystouplé fleky na místě, kde nic takového najít nechcete. Nejspíš se jedná o zbytek vřídků, kterých jsem si tentokrát nevšiml, ale které mívám každé léto. I tak mě to ale celkem vykolejilo. Hned, jak jsem fleky našel, mě napadly katastrofické scénáře.

                                         Zdroj:https://www.stoplusjednicka.cz

Já vím, není to lehké, když vám takhle hrabe...

Cesty do práce

To, že je z bytu, kde bydlím ve Velkém městě, má práce dosažitelná pěšky do půl hodiny jsem zjistil krátce po nástupu. Z práce většinou jezdím hromadnou dopravou. Do práce však už déle jak rok chodím každý pracovní den pěšky. A dává mi to hodně

                                    Zdroj: http://www.pmprecruitment.co.uk

Probuzení
Sice mám ráno na sebe vyhrazeno více jak hodinu času, přesto mé probuzení není kompletní. Pořádně se probudím až za chůze do práce. Do zaměstnání tak přijdu většinou v plné síly a dobré náladě.

Afirmace a budování sebevědomí
Cestu do práce trávím jednou věcí. Neustále si opakuji motivační fráze, kterými se povzbuzuji. Nebo si také představuji události, které mě čekají a kterých se bojím. Představuji si je dokola a dokola, tak že se mi podařily. Tak nějak cítím, že se posouvám, i když to jde pomalu.

Cestu do práce pěšky jsem si zamiloval. Trochu se bojím toho, že jestli někdy změním práci, budu muset dojíždět pomocí MHD.

Makeup

Makeup! Něco co ženy užívají běžně a muži skoro vůbec. Já ho užíval jeden čas celkem dost, teď pouze příležitostně. Ale já jsem gay, takže mám nárok.... Nemyslíte?

Začátky

Začalo to v patnácti. Měl jsem akné. Toho jsem se vlastně nezbavil dodnes, ale tenkrát to bylo horší. Dostal jsem se zároveň do věku, kdy jsem se chtěl líbit. Někde jsem vyštrachal starý pudr, který mamka nepoužívala a přivlastnil jsem si ho. Následovala dlouhá éra nekvalitního makeupu. Dával jsem si pudr pouze na pupínky, takže v mé tváři byly fleky odlišné barvy, než je moje pleť.

Pak přišla éra dvoufázových korektorů. To je taková ta tyčka, kdy natřete pupínek nejprve zelenou stranou tyčky, která má pupínek léčit. Pak přetřete druhou stranou, na které je korektor, abyste neměli zelený obličej.

Časem jsem začal užívat aknecolor na doporučení lékaře. Začal jsem ho nakonec nanášet na celý obličej a protože se leskl, dával jsem na radu sestřenky navrch ještě pudr.

                                         Zdroj:https://www.girlactik.com

Na vysoké

Akné se časem zlepšilo. Makeup jsem však užíval stále. Aknecolor jsem nahradil BB krémy nebo podkladovými makeupy. Jeden čas jsem užíval i omlazující denní krém s barvou, ale zpětně ho hodnotím, jako podivný produkt. 

Jeden čas jsem užíval dvě barvy podkladů a dokonce i dvě barvy pudrů. Snažil jsem se, aby můj obličej působil jinak. Hlavně jsem se snažil si optickým trikem zmenšit nos. 

Makeup jsem nosil často, ale ne každý den. 

Experimenty

To tedy bylo vše k historii mého užívání makeupu. 

Párkrát jsem ještě zkoušel namalovat si i oči, abych působil emo nebo gothic, ale nesedělo mi to. Měl jsem také éru domalovávání obočí, ale s tím jsem přestal, protože jsem vypadal komicky. A obočí mám husté a pěkné i tak, takže není potřeba ho zvýrazňovat. Když jsem nosil vousy, tak jsem si jeden čas domalovával knír, jelikož mi neroste moc hustě. Dále tu bylo období, kdy jsem si zvýrazňoval znaménko, které mám kousek od úst. A tím výčet mých experimentů končí.

                                          Zdroj:https://www.saubhaya.com

Současnost

V současnosti užívám makeup hodně zřídka. Užívám dva typy malování. Minimalistické a složitější.

Minimalistické spočívá v tom, že si celý obličej přetřu jednou barvou podkladu a dám na vrch pudr.

Na složitější malování mám paletku, kde jsou dvě barvy podkladu a tvářenka. Na zadní straně paletky je pak ilustrace, na jaké části obličeje nanést jakou barvu. Nakonec se celý obličej přetře pudrem.

Ale jak jsem psal již dříve, makeup už nepoužívám tak často, jako dříve. Věřím, že pro obličej to není úplně nejzdravější. Přesto jsou typické sitauace, kdy makeup používám:

1) návštěva lékařky

Začalo to už v době předtím, než má původní psychiatrička šla do důchodu. Jednou jsem chtěl žádat o snížení léků. Říkal jsem si, že musím vypadat, co nejvíc upraveně, abych působil stabilně. Ráno před návštěvou lékařky jsem vstal dříve, umyl jsem si a upravil vlasy, namaloval jsem a vzal si na sebe své lepší oblečení. Dávka léků mi byla snížena a vznikla tradice chodit k psychiatričce co nejlépe upravený.

Zvyk zůstal i když má psychiatrička odešla do důchodu a nahradila ji jiná lékařka. Často chodím od psychiatričky na návštěvu k tetě. Jednou jsem ji navštívil, aniž bych ji říkal, že jdu z kontroly. "Tobě to nějak sluší, že jsi byl u paní doktorky?" ptala se teta.

                                     Zdroj:https://www.verywellmind.com

2) focení

Tohle je nejospravedlnitelnější použití makeupu. Fotky jsou napořád. A kdo by na nich nechtěl vypadat nejlépe? Když dopředu vím, že se budu fotit, namaluji se. Na méně podstatné fotky používám jednoduchý makeup. Na fotky, kterými se chci prezentovat podstatněji, například profilovou fotografií na facebooku, volím makeup složitější.

Jsou však situace, kde vím, že se fotit budu, ale nenamaluji se. Například turistické pochody. Fyzický výkon a makeup není nejlepší kombinace. Stékající makeup z čela do očí nepatří k mým oblíbeným věcem...

3) slučák

Na slučácích hrozí přítomnost někoho, z koho jsem byl hodně v háji. A proto je pochopitelné, že při tomto setkání chci vypadat dobře. Navíc je zde dost lidí, které vídám jen jednou do roka. A je tedy jednoduché vidět je pouze s makeupem. Mám tím pádem skupinku lidí, která snadno může uvěřit, že mám dobrou pleť.

                                         Zdroj: https://www.digitaldjtips.com

Nosím makeup i na rande?

Dřív to byla jasná věc! Nyní se můj přístup změnil. Ano, někdy si makeup na rande vezmu. Ale zpravidla to už nebývá první rande, ale spíš druhé nebo třetí. Bojím se toho, že by si můj protějšek zafixoval můj podstatně lepší vzhled a očekával, že tak budu vypadat pořád. Když se namaluji až třeba na třetím rande, ukazuji tak, že mohu vypadat i lépe, než je můj průměr. A to je lepší než ukázat, že dovedu vypadat hůř.

Moje váha - část 2.

Jak to bylo dál?
Začal jsem přibírat a trochu cvičit. Něco jsem nabral, ale má váha se zastavila někde, kde jsem měl BMI okolo 17,9. Dál přibírat se mi nedařilo, i když jsem jedl celkem dost. Trochu mě štvalo, že se mi nedaří nabrat svaly.
Pak přišlo mé psychické onemocnění. První ataka. Po ní vysazení léků. Pak druhá ataka, přibírání na váze. Po čase snížení medikace. Začal jsem dost cvičit. Najednou jsem byl na optimální váze, BMI okolo 22 (norma je 18,5 - 24,99). Měl jsem z toho radost. Pak přišla ale třetí ataka. Krátce po ní jsem si ještě udržel zdravou váhu.

Přibírání a nadváha
Pak jsem na několik etap přibíral. Prošel jsem si různými pokusy zhubnout. Jednou jsem dokonce zhubl 9 kilo, které jsem postupně zase nabral. Zažil jsem období mindráků spojených s postavou. A také jsem srovnával sám sebe s tím, jak jsem vypadal dříve.

Současnost
V současnosti mám BMI 27,46. Jsem však mnohem vyrovnanější než dříve. Není to navíc má nejvyšší váha. Zrovna jsem v procesu, kdy se má váha začala velmi pomalu snižovat. Trvalo mi dlouho dojít do bodu sebepřijetí, ale opravdu to stojí za to!

Zde několik pozitivních faktů o mé současné životosprávě.

• Nejsem posedlý svou postavou.
• Cvičím v průměru 2 hodiny týdne.
• Do práce chodím pěšky a z práce občas taky.
• V průměru jednou za 14 dní jdu na výlet, kde ujdu okolo 20 km, občas se věnuji horské turistice. V pochodové sezóně jsem byl jeden den schopný ujít i 42 km.
• Mám velmi pestrý jídelníček: ovoce, zelenina, maso, mléčné výrobky, vejce, ořechy, semínka, luštěniny, atd.

Na druhou stranu bych snesl pohybu více a mohl bych si odpustit některé nezdravé potraviny, jako například sušenky, které jsem si zvykl brát si s sebou do práce.

Na závěr

Předsevzal jsem si, že se už nikdy nebudu ničit tím, že bych přestal jíst. Stejně tak jsem si předsevzal nebýt kritický ke svému zevnějšku. Nerezignoval jsem však na svůj fyzický stav. Chci žít zdravě a být v dobré fyzické kondici. Rád bych byl jednou schopný ujít 50 km + za den. A na to je potřeba příprava. 

Moje váha - část 1.

Vraťme se v tomto příspěvku do mé puberty. Někdy okolo mých 16 let. Byl jsem tenkrát VELMI hubený. Jak moc? A jak k tomu došlo?

Vždy hubený
Hubený jsem byl vždy. Už od školky mi nechutnalo téměř žádné jídlo a nepociťoval jsem ani pocit hladu. Měl jsem rád jen sladké věci. Co jsem naopak naprosto nesnášel bylo maso. Jíst maso mě dospělí nutili celé dětství. A já jsem naprosto trpěl. Neměl jsem proto tenkrát žádný etický důvod, ale ta chuť mi přišla odporná. Ale nechutnala mi ani zelenina. Byly tu ale vlastně typy masných výrobků, které jsem jedl. Párky, buřty a salámy. Má strava se však skládala hlavně z bílého pečiva, másla, sýru, medu, marmelády, sušenek, čokolády, bonbonů a podobně. Občas jsem byl donucen dát si nějaké ovoce či kešu ořechy.
Vím, tahle strava byla těžce nezdravá. Přesto jsem byl jedno z nejzdravějších dětí v okolí. Byl jsem ale velmi hubený.
Hubený jsem byl pak  i v pubertě. Jelikož jsem objevil kolové nápoje a chipsy, místy jsem byl nepatrně silnější, ale ne výrazně.

Ta láska
V pubertě přišla první zamilovanost. Nějak jsem tušil, že to nikdy nedopadne. A sice nevím, jak to spolu souviselo, řekl jsem si, že právě proto musím hubnout. Jelikož mi jídlo opravdu nechutnalo, bylo to snadné. Postupně jsem začal jídlo osekávat, až jsem skončil u jedno jídla denně. Snídani jsem vždy nenápadně vyhodil a vyhnul jsem se i večeři. Oběd jsem si ale dal. To z čisté vypočítavosti. Věděl jsem, že u oběda mě vidí nejvíce lidí jíst.
Rozhodl jsem se sem nepsat svou výšku a váhu. Aby jste však měli představu kam to vedlo, napíšu sem své tehdejší BMI. V tom nejextrémnějším bodě jsem měl BMI 15,92. Normální váha začíná od 18,5, vše pod ní je podváha. A tuším, že nás ve škole učili, že 13 a méně představuje ohrožení života.
K tomu všemu jsem ještě chlastal první ligu. I když jsem byl značně podvyživený, zvládal jsem toho vypít více než mí vrstevníci.

Anorexie? Kdy přišel bod zvratu?
Nevím, jestli to byla úplně anorexie. Neměl jsem předtím pocit, že jsem byl tlustý. A jak jsem hubl, vnímal jsem, že jsem hubenější a hubenější. Ale měl jsem z toho radost. Byly to spíš nějaké sebedestruktivní sklony.
Večer jsem měl problémy usínat, budilo mě kručení žaludku a místy jsem měl křeče.
Naštěstí tenhle extrémní stav netrval dlouho. Jak jsem se z toho dostal? Byla tam souhra více věcí.
1) Došlo mi, že hladověním nedosáhnu toho, že mi bude lépe. Svou lásku tak nezískám. A jen mi bude každý večer tak neuvěřitelně špatně, jak mi bylo.
2) Tajně jsem koukal do nedělního blesku, kde se daly koupit tapety na mobil se svalovci. Jednou jsme se prohlížel v zrcadle a najednou jsem měl pocit, že jsem zrůda. Vyčnívající kosti, všude samý vřed. Napadlo mě, že bych mohl zkusit taky vypadat svalnatě. Rozhodl jsem se tedy, že ukončím hladovku a začnu cvičit.
3) Máma mi sehnala brigádu. Moje šéfová zjistila, že nechodím na svačinové pauzy, které jsou dané ze zákona. Nakázala mi, že po tuším čtyřech hodinách práce si musím jít koupit jídlo a udělat si svačinovou pauzu.
4) Mamka zpozorovala, že jsem velmi hubený a strašila mě tím, že začnu kolabovat, jako kolegyně v její práci. Než brzy ráno odešla do práce, připravila mi svačinu do školy a dala mi ji do batohu.
5) V létě nastoupili sezónní brigádníci tam, kde jsem pracoval. Bavil jsem se s jednou brigádnicí, která nadšeně hovořila o své oblíbené svačině. Podle postupu, který mi řekla, jsem si tuhle sváču zkusil připravit doma. Celkem mi to i chutnalo. Časem jsem si recept upravil. Rohlík jsem nahradil toastem a přidal k tomu zelené olivy. Začal jsem to snídat před školou. Ale vhledem k tomu, že jsem nebyl navyklý tolik jíst, tak jsem občas po snídani zvracel.

Zde tenhle příspěvek ukončím. Brzy bude mít pokračování, kde se podíváme, jak to bylo dál a také na opačnou stranu mých problémů s váhou.

Proč je pro mě tak důležité, že jsem přestal kouřit

Už tomu byly tři roky, co jsem přestal kouřit. Možná vás napadne, mám stále chuť na cigaretu? Ano, mám! Ne však každý den. Intenzita chutě na cigaretu bývá pořád dost silná, když přijde. Avšak intervaly mezi těmito chutěmi se prodlužují. Teď mám chuť na cigaretu cca jednou za dva měsíce.

Krizový okamžik
Nejhorší okamžik zatím byl na kamarádově svatbě. Jiný kamarád mi dal před ústa hořící cigaretu s tím, ať si potáhnu. Nepotáhl jsem si a byl jsem na něj dost naštvaný. Následujících 40 minut jsem totiž měl dost intenzivní pocity podobné silným abstinenčím příznakům. Jo,... je to pořád ve mě. Pořád mám kuřácký reflex. A stačila by jedna cigareta a závislost by byla v celé své síle zpátky.

                                         Zdroj: https://bettertennessee.com/


Životní úroveň
Ale to, že nekouřím je pro mě velmi důležité. Po cestě do práce jsem se zamyslel nad tím, jak velký vliv má nekouření na mou životní úroveň. Cigarety mě stály spoustu peněz. Tyhle peníze ale nemám, utratím je jinde. Podstatné je však kde.

1) Kadeřnice: Od doby, co nekouřím si častěji dopřávám návštěvu kadeřnického salonu. Často měním barvu vlasů nebo si nechám dobarvit kořínky.

                                          Zdroj:https://www.treatwell.co.uk

2) Návštěva restaurací: Do restaurace jdu minimálně jednou týdně. Každotýdenní návštěvu restaurace považuji za součást dobré životní úrovně. Jíst musíme. Ale proč si jednou týdně nedopřát jídlo, které připravil profesionál?

                                                  Zdroj: https://pixabay.com/
                                                 
Přijde mi, že obě položky, za keré utrácím peníze, které jsem dřív prokouřil, jsou mnohem smysluplnější. Moc luxusu si v životě nedopřávám, je proto dobré mít alespoň nějaký.
Samozřejmě, že nekuřáctví ovlivňuje mou životní úroveň jinak. Když jsem kouřil, začínaly se už u mě projevovat zdravotní důsledky. Teď se mi dýchá mnohem lépe. A podstatná je i psychika. Tenkrát mě nemálo trápilo, že s kouřením nedovedu přestat. Cigarety byly sice jakýsi požitek, ale takový, jehož náklady značně převyšovaly výnosy.

Doufám tedy, že mi to nekouření vydrží do oslavy mých stých narozenin. Pak si přeci jen zase dám.

Eko nápad - Univerzální obaly

V minulém příspěvku jsem psal, že mám nějaké nápady na projekty, do kterých bych se pustil, kdybych byl velmi bohatý. Jelikož mi téma ekologie přijde velmi důležité, rozhodl jsem se jeden nápad sdílet už jen pro tu nepatrnou naději, že si tenhle příspěvek přečte někdo, kdo má větší možnost můj nápad realizovat.

Plastové obaly
Je v nich baleno skoro všechno jídlo, co nalezneme v supermarketech. A málokdo má čas a možnost nakupovat bezobalových prodejnách. To dělají především zero waste zaměření lidé. Ale většina z nás nakupuje v obchodech jako je Tesco, Billa, Lidl a podobně. Generujeme tak extrémní množství plastového odpadu, který se většinou zaskládkuje. Někdy končí plastové obaly v mořích, což je hrozné.

Nápad
Říkal jsem si, že nejlepší řešení tohohle problému by bylo uzákonit univerzální a povinné obaly pro dané druhy potravin. Například na všechny sušenky by byl stejný obal, který by museli mít všichni výrobci. Na balené salámy a sýry další druh obalu a tak dál.
Tyto obaly by sice mohly být zase z plastu, ale nějakého kvalitnějšího a pevnějšího, který by bylo možné použít vícekrát. Plast je většinou lehký materiál.
Obaly by byly zálohované.
Jelikož by všechny obaly byly stejné, nebyl by problém s dalším použitím. Výrobce potravin by mohl použít obal, který předtím použil jeho konkurent.

Dobrovolná dohoda výrobců
V případě, že by stát neuzákonil obaly formou zákona, byla by tu ještě varianta, že by se více výrobců domluvilo a přišlo s tímto řešením samo. Věřím, že tohle řešení plastového problému by mohlo být efektivní.

Důvody, proč chci být bohatý

Asi každý někdy uvažoval o tom, že by chtěl být pohádkově bohatý. I já se nad tím tu a tam zamyslím. Neprožívám to ale tolik, jako dřív. Nejvíc jsem toužil po bohaství v době, kdy mi bylo 11.

Některé lidi bohatství zničí. Někteří umí s penězi zacházet, ať jich mají málo nebo hodně. Rád bych byl v budoucnu pořádně finančně zajištěný. Tenhle článek bude o důvodech, proč.

1. Péče o blízké
Tohle je nejpodstatnější důvod, proč toužím po velkém množství peněz. Lidi stárnou. A já se děsím toho, že někdo blízký bude vážně nemocný. Vím, že nejsem člověk, co by se sám dokázal o někoho starat. Proto vidím zbohatnutí, jako alternativu. V případě, že by se to stalo, chtěl bych někomu blízkému zaplatit nejlepší možnou péči.
A ne, opravdu nejsem schopný se o někoho starat. Jsem ten typ, co by se naprosto zhroutil. V blázinci jsem potkal paní, co se právě z tohoto důvodu psychicky zhroutila. Někteří lidé to prostě opravdu nezvládají...

2. Studium
Moje studium skončilo neúspěšně. A jelikož jsem studoval dlouho, další studium by bylo velmi nákladné. Dost bych doplácel. Přesto nechávám otevřené to, jestli budu ještě někdy studovat. V případě, že bych byl finančně zajištěný, je možné, že bych si něco zapsal dálkově.

3. Projekty
Mám spoustu nápadů, jak něco zlepšit nebo jak nabídnout lidem něco, co tu ještě není. Většinou to jsou nápady, které by nejspíš nebyly ziskové. Pohádkové bohatství by mi tedy mohlo pomoci realizovat se na tomto poli.

4. Péče o sebe
Rád o sebe pečuji. Ale zároveň spořím a nemůžu si dopřát vše, co bych chtěl. Předsevzal jsem si, že nejdřív koupím dům a až pak si dopřeji nákladnější kosmetické procedury.
Jeden nákladný zákrok mám v plánu určitě. Nejedná se o nic invazivního. Chci si nechat odstranit chlupy. Ne každý muž potřebuje a chce vypadat nějak extra maskulinně. A ke mě prostě chlupy nepatří... Věřím, že odstranění nežádoucího ochlupení laserem značně zlepší mou psychiku a vztah k sobě.

5. Možnost volby životního stylu
Tohle je věc, co se mi na bohatých vždy líbila. Ty možnosti a často i větší obzory. Bohatí lidé si mohou vyzkoušet více věcí a přijde mi, že jsou snad i v něčem svobodnější. Rád bych si nastavil svůj život přesně tak, jak chci a ne tak, jak mi dovoluje můj příjem.

Můj milostný život - Strasti lásky

Když jsem psal naposledy o svém milostném životě, psal jsem o muži, se kterým se teď vídám. Vše však nabralo naprosto jiný směr. Avšak jde o směr, který jsem čekal již více než před měsícem. Abych se v textu neztratil, dám dotyčnému krycí jméno. Říkejme mu odteď Edgar.

Buzinec
Nyní se podívejme zpátky zhruba o 6 týdnů. Bylo to krátce před nějakým výletem. Šel jsem do buzince. V té době mi už začalo docházet, že mě Edgar nepřitahuje. Seděl jsem u baru, když náhle přišel Alan (Edgarův kamarád). Nejprve jsem ho málem nepoznal. Viděl jsem ho předtím jen jednou a to při seznámení s Edgarem. Přesto jsme však začali spolu hovořit. Po chvíli mi došlo, že z mojí strany je tam nějaká chemie. Prohlédl jsem si ho tedy. "Ne, není to krasavec. Ale stejně... Rozhodně cítím víc, než když jsem s Edgarem." řekl jsem si.

Pak jsem Alana dlouho neviděl, ale s Edgarem jsem se pravidelně vídal. Čím dál víc mi docházelo, že to nikam nepovede. No a nedávno jsme šli spolu po výletě do tohoto baru. Jeho napadlo, že dáme vědět Alanovi, aby přišel.

Přišel za chvíli. A hned jak přišel, věděl jsem, že je to v háji. Srdce se mi rozbušilo a procházelo mnou nehorázné mrazení. Alan se však dlouho nezdržel. Šel do divočejšího baru a otevřeně mluvil o tom, že tam bude hledat někoho, s kým by měl poměr. V tu chvíli jsem šíleně žárlil.

Strasti
Jak to tedy bylo dál? Alan odešel. Já do sebe začal klopit panáky. Edgar zpozoroval, že jsem něčím rozrušený. Byl jsem chvíli nalomený všechno vyklopit, ale neudělal jsem to.
Po pěti panácích kořalky se mi rozsvítila kontrolka a řekl jsem si, že alkohol nic nezlepší. Zaplatil jsem a šel jsem chytit noční autobus.Na bytě jsem se dal do pořádku. Umyl jsem se, vypil dost nealka a šel jsem spát. Věděl jsem však, že další den bude peklo...
A taky, že byl! Neustále jsem myslel na Alana! Celý den se mi vtíraly představy, kde jsem s ním začal chodit. A záhy mi vždy došlo, že se to patrtně nikdy nestane.

A teď něco podstatného k Alanovi. Edgar si z něj dělá srandu už delší dobu. A to hlavně z jeho promiskuity. Není to člověk použitelný pro vztah a to já dobře vím. Přesto jsem se do něj zamiloval.

Nedalo mi to a začal jsem mu psát. Domluvili jsme se, že se sejdeme. Něco však nademnou viselo. Nebyl jsem si jistý, zda to Edgar nebere přeci jen tak, že to mezi námi směřuje ke vztahu. Rozhodl jsem se zachovat se férově a vše jsem mu řekl.

Jak reagoval Edgar + Setkání
V chatové komunikaci působil Edgar pobaveně. Ten den jsme ostatně byli domluvení, že spolu půjdeme na večeři. Když jsme se sešli, přišlo mi ale, že se chová netradičně. Ve směs si ale dělal srandu z mých citů. Později jsem došel k názoru, že jestli ho mrzí, že jsem zamilovaný do jiného, není to z důvodu, že by měl o mě zájem, ale že to štve jeho ego. Možná se mýlím, ale přijde mi to tak.

S Alanem jsem se měl setkat další den. Psal mi však ještě toho dne večer, že je v baru a plány se změnily. Večer ale ve výsledku nikam nevedl, jen trochu opadla má zamilovanost. Pořád jsem však zamilovaný silně a poslední dny mi není psychicky úplně nejlépe.

Pár slov na závěr
Vím, že vztah Alanem je pravěpodboně nereálný. Nevím, jestli je reálný alespoň poměr. Podle Edgara nejsem Alanův typ. Asi bych ale stál i pouze o ten poměr. I když se tak trochu bojím si s Alanem něco začít. Kdyby se to stalo, budu si dost hlídat bezpečnost celé věci. Přeci jen to je člověk promiskuitní.

Proč mě poměr láká? Nejsem sice moc sexuálně založený člověk... Ale protože mám zkušeností dost málo, začínám s věkem tohoto nedostatku trochu litovat. Vím, že tyhle city mě stejně přejdou. Proto se domnívám, že kdybych s Alanem měl poměr a on pak šel zase o dům dál, nebude mě to ničit. Chtěl bych však mít nějakou pěknou milostnou vzpomínku. A s nikým, do koho jsem byl zamilovaný, jsem ještě poměr neměl.

Celková tvůrčí krize

Možná jste si všimli, že v posledních týdnech klesla má produktivita, co se týče blogu. Částečně jde o to, že nevím o čem psát. Ne, že bych neměl žádné nápady na obsah. Hlavou mi denně proletí spousta nápadů na příspěvek sem. Jenže vždy vše zavhrnu v jakémsi stavu rozhořčení.

Tenhle problém nepociťuji pouze u tohoto blogu, ale také u psaní prózy. Začal jsem psát jednu povídku. Když se donutím psát, jde to naprosto jako po másle. Jenže já se donutím málokdy. Vždy mě polije stejné rozhořčení jako u blogu. Co je důvodem těchto negativních emocí, netuším. Děje se to jaksi podvědomě.

No a ještě něco k poezii, tam je to trochu jinak, tam jsem ztratil nit. Kdybych se u blogu a u psaní povídek vyhecoval, půjde to. U poezie ne. Poezii, která má alespoň nějakou úroveň, jsem schopný tvořit pouze ve specifickém rozpoložení.
 
A víte co? Zkusím se hecnout a věnovat se tomuto blogu. V následujících dnech můžete čekat nové příspěvky. Možná zkusím i něco nového. Vidím to na drobnosti ohledně životního stylu.

Začátek června 2019

Máme tu další měsíc. Aktuálně se mi nechce pustit do žádného článku, který mám uložený jako koncept a proto tedy alespoň napíšu kratší namixovaný příspěvek.

Vztahy

Rozhodl jsem se poznat někoho nového. Ale nemůžu se donutit jít do buzince. Co se týče vztahu, je to tedy pořád na bodě nula. A vzhledem k mému současnému přístupu ještě dlouho bude.

Psaní

Dokončil jsem novelu, kterou jsem začal psát loni. Zatím jsem tuším nenapsal nic delšího, ale s kvalitou nejsem spokojený. Vlastní korekturu mám hotovou. Teď čekám, až se na ni podívá kamarád a řekne mi svůj názor. Myslím ale, že se mu to líbit nebude. 

Zatím je můj sen stát se spisovatelem ještě hodně daleko. Stále nemám dílo, kde bych si věřil natolik, že bych ho poslal potencionálnímu vydavateli. 

Pustil jsem se však do díla nového, které bude možná určeno pro tento blog. Píše se to celkem samo a přijde mi, že jsem jaksi změnil způsob psaní. Jinak už jsem se rozhodl sdílet s vámi jednu již dokončenou povídku. Kdysi mi jeden známý udělal i korekturu. Ještě to musím projít, ale pak to tu nasdílím formou odkazu ve článku.

Psychický stav

No, bylo asi už lépe. Pořád se mi vtírají nepříjemné vzpomínky. Dočetl jsem se, že to může být součástí OCD. Bojuji proti tomu pouze tím, že se neustále zaměstnávám. Ale vzpomínky se vkrádají i při práci a na malou chvíli mě vždy rozhodí.

Květen 2019 - můj milostný život

Před dvěma měsíci jsem se seznámil s jedním mužem. Z kraje to vypadalo slibně. Asi tři týdny po našem seznámení jsme spolu byli dokonce v zahraničí. Zdálo se, že až na nějaké drobnosti se k sobě hodíme. Přesto se náš vztah nikam neposunul.

Nebylo nic

Jak hovoří nadpis, nebylo nic. Ani polibek. Což mi ani nevadí, protože nejsem příliš sexuálně založený člověk. A líbání se mi líbí spíš, když jsem připitý. A dovedu si představit vztah bez sexu. Ale i tak musí být patrné, že se jedná o něco víc, než jen kamarádství. Musí tu být známka toho, že k sobě patříme. A tady je spíš známka toho, že se to nikam neposune.

Vadí mi to?

Navíc už několik týdnů uvažuji, jestli s daným člověkem chci něco víc. Na povrch vyplouvají naše méně patrné vlastnosti. Najednou se k sobě hodíme méně a méně.

Druhá věc je to, že mě absolutně nepřitahuje. Sice jsem psal v předchozím bodě, že nejsem nějak extra sexuálně založený. Přesto by tu měla být alespoň nějaká jiskra.

No a teď k tomu, co se stalo nedávno. Byli jsme spolu na výletě, kde mi vyprávěl historku, v rámci které použil i fyzický kontakt. A to odhalilo hodně. Jelikož mi daný kontakt byl nepříjemný.

Jsem člověk, co nemá rád fyzický kontakt. Ani od blízkých lidí mi není nějak extra příjemný. 

Ale existuje výjimka. Od lidí, do kterých jsem romanticky zamilovaný mi naopak je fyzický kontakt velmi příjemný. 

Nepříjemnost fyzického kontaktu s dotyčným mi dodala myšlenky, že nemá moc smysl snažit se o něco víc. Budeme mi tedy asi vyhovovat, když to zůstane pouze u kamarádství.

Zamilovanost

Mimochodem, jinak jsem stále zamilovaný do jednoho kamaráda. Je sice gay, ale nemá o mě zájem. Postupně se dostávám z bodu, kdy tiše doufám, že jednou změní názor do bodu, kdy mi je to vlastně už jedno. Hodně pomohl jeden jeho názor, v důsledku kterého jsem vytušil, že bude o něco méně inteligentní, než jsem si vůbec myslel.

Propast

Intelektuální a sociální propast je věc, kterou registruji poslední roky. Měl jsem pocit, že jsem zamilovaný do muže, který by možná i měl o mě zájem. Ale mezi námi byla obrovská propast tvořená za prvé podstatně nižší inteligencí, než mám sám a za druhé jeho přílišným pitím alkoholu. 

Ale pak se stejně ukázalo, že to nebyla láska, ale pouze něco, co nazývám falešnou zamilovaností. To, že ve skutečnosti zamilovaný nejsem, jsem zjistil ve chvíli, kdy se ke mě přiopilý lísal a mě to bylo celkem nepříjemné. 

                                          Zdroj: https://www.ihranice.cz

Nový začátek

Rozhodl jsem se, že zkusím zase poznat někoho nového. Mám v plánu zase navštívit jistý bar. Seznamovat se umím i přesto, že mám sociální fobii. 

Hlavní je, že jsem se myšlenkově posunul. Už mi není 18, abych si nalhával, že ten, kdo mě nechce, jednoho dne dojde k tomu, že změnil názor. 

Abychom nalezli to, co hledáme,, prostě obnáší to, že musíme pořádně hledat.

Květen 2019 - vkrádající se vzpomínky

Tohle je pro mě celkem téma tohoto měsíce. Asi mám mírně podlomenou psychiku. A jako důsledek podlomení se mi snad každý den vracejí nepříjemné vzpomínky. Trapné vzpomínky a takové, kdy cítím pocit studu, když mi naskočí do mysli. Má paměť se dokonce nějak obnovila a naskakují mi i věci, na které jsem si nevzpomněl roky a staly se třeba i více než před deseti lety.

Ten druhý nepříjemný pocit

Mimochodem mi čas od času naskočí do mysli běs, kdy mě děsí to, že jsem nedokončil školu. Tenhle jen však není tak častý, jako ten první. Přesto mě nutí k úvaze. Nevzalo mě neúspěšné ukončení školy více než to vypadá? Nepodlomil právě tento neúspěch mou psychiku a vtíravé vzpomínky a pocit studu jsou pouze následek? Je to možné, ale jak pravila Natalie Sadness, "Není nic jistého."

Colton's Creek - La Isla Lagoon

Má puberta byla plná různých představ. Některé představy byly ojedinělé a hned jsem je zapomenul, jiné přetrvaly a některé se dokonce staly typické. Nedávno jsem si vzpomněl na představu, která byla velmi typická pro dané období, ale přesto jsem si na ni dlouhou dobu nevzpomněl.

Zase ten Vy víte kdo!
Jo tahle představa se opět váže k mé první lásce. Jak jinak, že!
Konkrétně se jedná o představu z období, kdy jsem vyznání lásky považoval za nemožné. Měl jsem pocit, že se nikdy nevyjádřím a nikdy nezjistím, jestli mám šanci. Padal na mě smutek. Ale zároveň jsem měl pocit, že mé city jsou jaksi osudové. Ale že je potřeba něco konat, aby se tahle osudovost projevila v realitě. Má teorie byla naprosto podivná v tom, že je potřeba konat naprostý opak, než by velel zdravý rozum.

Ostrov je přeci řešení.
Ano, věřil jsem, že pro projev osudovosti je třeba konat. A to zmizet beze stopy. V návaznosti na tuhle teorii jsem rozvinul představu, že tajně uteču na tropický ostrov. Představa byla propracovaná o detaily. Na některé si nakonec dokonce vzpomenu.
Vzpomenu si například, jaké vlasy jsem v téhle představě měl. Na vlasy jsem totiž ujetej, ale to jste si už možná všimli. Představoval jsem si tedy sám sebe s černomodrými dredy. Jakou to mělo podvědomou symboliku, jsem dosud nerozklíčoval. Je to zvláštní z toho důvodu, že jsem dredy nikdy nechtěl a tenhle styl úpravy vlasů se mi spíš nelíbí.
Druhá věc, kterou jsem si představoval bylo to, že bych zde provozoval turistický kemp. V tomhle bodu spatřuji nějakou svou tendenci, která se v mých představách opakuje. Jak jsem tu psal několikrát, delší dobu jsem měl sen provozovat Bed and breakfast.
Co však stojí za myšlenkou samotnou? Nějak jsem prostě věřil tomu, že přeci jen jsme si s Vy víte kým souzeni. A že tím, že náhle zmizím se věci dají do pohybu a on se následně objeví na tropickém ostrově, kam se schovám. Nejsem si jistý, jestli v téhle představě hrál roli předpoklad, že mu dojde po mém zmizení, že ke mě taky něco cítí. Ale spíš si myslím, že ne. Pravděpodobněji zde hrál roli můj tehdejší cit pro magii a osudovost. Dlouhou dobu jsem náhlý útěk do pryč považoval za věc, která je schopná změnit leccos. A takovéhle odloučení od osudové lásky jsem považoval za věc, co dostane realitu do takové nerovnováhy, že to bude muset následně vykompenzovat.

                                              Zdroj:https://pixabay.com                                       

Dovětek
Jsem rád, že jsem si na tuhle představu vzpomněl. Rád se rýpu v tom, jak funguje mé přemýšlení. Emoční a myšlenková gramotnost je podle mého podstatná věc, pokud chcete předejít dalším atakám.
Symbolika tropického ostrova se však v mých myšlenkách neobjevuje poprvé. Byla zde dokonce debata mezi mnou a Vy víte kým na tohle téma, jelikož jsme oba sledovali seriál Ztraceni. Asi téhle vzpomínce v budoucnu věnuji článek.
Ale když jsem si vzpomněl na své vysněné útočiště, bylo by slušné dát mu jméno. "La Isla Lagoon" tomuhle místu podle mě sedí dobře.

Co jsem všechno sbíral a nebo ještě sbírám?

Po rodičích a asi i po prarodičích jsem tak trochu podědil tendenci křečkovat. Po mámině smrti jsem začal procházet celý byt a udivil jsem se, jak moc nepotřebných věcí tu máme. Měl jsem zafixováno, že právě máma pořád něco vyhazovala. A že toho vyhazovala příliš. Ale ne. Jejích 30+ párů bot, 20 kabelek a nespočet šátků mě přesvědčil, že i má mamka byla křeček.

K mému sklonu věci křečkovat se přičítá i můj smysl pro to věci kompletovat. Je tedy celkem logické, že jsem dost věcí v minulostí sbíral a něco stále sbírám.

Pivní podtácky

To je taková ta česká klasika. Sbírala je i má babi, která sbírala věcí víc, například cukry. Cukry jsem jí dlouhou dobu vozil i já. Její sbírku cukrů jsem si pak vzal po její smrti na památku domů. Po letech jsem ji však zrušil, protože zabírala moc místa. Cukry byly postupně nasypány do kávy.

Sbírku podtácků si vzal tuším ještě za jejího života bratránek. Já však měl sbírku vlastní, která byla tou babiččinou inspirována. Většinu podtácků jsem dokonce získal legálně. Vždy jsem se tak moc bál, že mě obsluha chytí při kradení, že jsem se raději rovnou zeptal zda si jeden můžu vzít. Myslím, že se nestalo, že by mi podtácek nedali. Tuhle sbírku ještě mám. Mám ji vedle PC v Malém městě a dávám si na tyhle podtácky nápoje.

                                          Zdroj: https://www.printpoint.cz

Obaly od žvýkaček Orbit

S příchodem puberty přišel i zvýšený zájem o hygienu a svěží dech. Pro případ nečekaného polibku jsem začal velmi často užívat žvýkačky. Má oblíbená značka byla Orbit a rozhodl jsem se mít obal od každého druhu. To jsem po čase i měl a jen jsem čekal, kdy se na trhu objeví nový druh těchto žvýkaček, aby se má sbírka rozrostla.

Tahle sbírka se nedochovala, rozhodl jsem se ji při jednom úklidu zrušit.

Krabičky od Tic taců

To je sbírka podobná té předchozí. Tic tacy měly jeden čas barevné krabičky u různých příchutí. A když se daly všechny krabičky vedle sebe, byl to celkem pěkný pohled. I tuhle sbírku jsem zrušil.

Krabičky od cigaret

V období mého největšího kuřáctví jsem se rozhodl začít sbírat krabičky od cigaret. Z části to byla výmluva a důvod, abych si koupil další krabičku. Druhý důvod byl nostalgický. Babička měla na chatě na zdi přibitou sbírku krabiček od cigaret. Chata se prodala. A já si říkal, že si jednou pořídím chatu vlastní a budu zde mít obdobnou sbírku. Tak jsem tedy krabičky začal sbírat.

Během sbírání jsem ochutnal velkou část cigaret, co tehdy byly na českém trhu. 

Tuhle sbírku ještě mám. I když přemýšlím o tom, že je vyhodím nebo pokud to půjde, prodám.

Doplňky

Před cca dvěma lety jsem se naučil nakupovat na Aliexpresu. Následovala éra objednávání doplňků. Náramky, náhrdelníky, atd. Tu a tam jsem sbírku obohatil o kousek z C&A nebo suvenýru z nějaké cesty. 

Avšak postupem času jsem se začal více zajímat o ekologii. Proto jsem omezil nakupování z Číny. To kvůli stopě, kterou dovážení způsobuje. Sbírku jsem tedy celkem uzavřel s tím, že jednou za delší časový interval si přeci jen něco koupím. Každopádně toho mám teď celkem dost a velmi často svůj outfit obohatím o nějaký doplněk.

Ponožky

Minulý rok jsem propadl kouzlu zábavných ponožek. To je sbírka, kterou stále aktualizuji. A to z toho důvodu, že ponožky nemají přílišnou životnost a nahrazuji tak rozpadlé kusy novými. 

Mým hlavním zdrojem je H&M, kde se nápadité ponožky dají sehnat za nižší cenu než ve specializovanýc obchodech. Taky svou nabídku celkem často aktualizují.

                                          Zdroj: https://www.etsy.com